VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Rychle uskočím a přikrčím se k zemi, abych se vyhnula přicházející ráně. V další vteřině se zase narovnám a kopnu pravou nohou do Eanova stehna. Skoro to s ním nehne. Jenom něco zlostně utrousí. Už už se napřahuju a mířím mu na čelist. Chytne moji ruku ve vzduchu, otočí mě a chytne mě zezadu do kravaty, ale ne moc silně. Toho využiju a levým loktem ho několikrát udeřím do žeber. Jeho ruka okolo mého krku povolí. Chytnu ho za loket a vyvlíknu se z jeho sevření. Následně mu chytnu zápěstí, stočím ho za jeho záda a kolenem ho zase kopnu do žeber. Podaří se mu mě odstrčit. Zavrávorám a udělám několik kroků dozadu. Vrhnu se na něj znova, ale on je rychlejší. Chytne mě pod lopatkama a praští se mnou o zem. Zůstanu ležet a oddechuju.

„Už máš dost?" zeptá se mě Ean. „A ty?" odvětím mu.

„Vydržím dýl něž ty. Poslední dobou jsem hodně trénoval."

„To je mi jasný." Odseknu. Zvednu se na nohy a napiju se s flašky, která leží na zemi vedle tréninkové plochy. Je mi naprosto jasný, že trénoval a taky s kým. Ale snažím se to na sobě nedat znát.

Stuart mi před pár dny řekl, že Thalii i Mattovi nabídli místo u CIA a teď prochází výcvikem. I přes to, že mají armádní výcvik už za sebou. Očividně si CIA chce svoje agenty proškolovat sama. Ale mám divné tušení, že to není naposledy, co jsme je viděli. Popravdě Matt je fajn a začal mi chybět kamarád. Sice mám Stuarta, ale jsou věci, které jako analytik prostě nechápe. A od té doby, co jsme se s Eanem na vojenské základně rozdělili, nemám pocit, že bych se s ním mohla bavit jako dřív. Ten čas, co jsme spolu nebyli mezi nám udělal propast.

Ean přiletěl před několika dny a vlastně jediné o čem jsme se bavili byla Irena. Samozřejmě jí nechytli ani nikoho z tý její organizace. Nemusím říkat, že kdybych tam byla já. Už bychom jí měli.

I díky tomu poslali Eana zpátky na Aljašku. Taky nám do teď nedorazily žádné rozkazy. Jenom, že máme trénovat. Takže pořád nevíme, co s námi bude. Collinson se tady už taky několik dní neukázal. Takže buď trénuju s Eanem a snažím se vyhnout se konverzaci, nebo chodím střílet. Zbytek času pak trávím u Stuarta v kanceláři a pozoruju jeho práci na počítači.
Ani jiní agenti se tu teď neobjevují. Je to tady tichý, prázdný a depresivní.

„Hej, Clayová..." křikne na mě, když začnu odcházet z místnosti. Ani se na něj neotočím a jenom řeknu: „Musím jít za Stuartem. Chtěl s něčím pomoct."

„Zase sis ním nemluvila?" Stuart se na mě podívá naprosto vyčítavým pohledem. „Ne, nevím, co bych mu řekla."

„Třeba to, že ho miluješ?"
„Nemiluju." Odseknu. „Ale no tak. I slepej by to viděl." Uchechtne se. „Já to myslím vážně. Je to mezi námi prostě divný." Řeknu. „Tak ještě aby nebylo. Ale jste parťáci. Nemůže to mezi vámi takhle dál pokračovat."

„Zatím jsme. Za chvíli možná mrtví parťáci."

„To si nemyslím. Už je to moc dlouho a nic se nastalo. Kdyby vás chtěli zabít, už to udělaj. Dávaj si moc na čas. Podle mě za tím bude něco jinýho." Stuart si posune brýle na nose blíž k čelu a otočí se na židli zpátky k monitoru. „Sice jsem rád, že mi tu děláš společnost, ale musíte si to vyříkat." Prohlásí.

„Ale tak on si vybral, že poletí s ní na tu základnu." Povzdechnu si. „Ale až potom, co ty ses rozhodla odjet z Mattem, pokud vím."

„No to je asi pravda." Uznávám, že tohle je fakt pravda. Ale on si zase chtěl dát od našeho partnerství pauzu. „Víš co, jsem unavená půjdu si lehnout." Zvednu se z točité židle a odeberu se do svojí ubikace. Ještě chvíli přemýšlím nad tím, co říkal. Je pravda, že už je to dlouho, co vedení nic neudělalo. Třeba mají s námi jiné plány.