VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA JEDENÁCTÁ (nová)

Omlouvám se, ale původní 11 část se mi smazala a všimla jsem si, že jsem jí publikovala až když jsem napsala novou a chtěla jí sem přidat. Takže tady je ta nová verze.

Stuart mi před tím než jsem se rozhodla odjet, dal telefon, který mi teď vibruje na sedadle spolujezdce. Stuart mi volá už asi po stý. A ani po sto první mu to nevezmu. Je škoda, že sice mám telefon, ale nemůžu s ním zavolat Eanovi. I když ani nevím, jestli s ním chci mluvit a jestli mu to chci říct. Ještě by se Irenu, teda spíš Caroline snažil najít sám. A všichni víme, jak by to dopadlo. Vložil by se do toho její papá a byl by problém, protože bych musela hledat i jeho. Radši si všechno ohlídám sama. Je celej rozptýlenej Talii a určitě by se nedokázal soustředit.

Když už mě ten brnící telefon začne opravdu štvát, zvednu ho. „Haló?"

„Tady Stuart." ozve se, jako kdybych přesně nevěděla, kdo mi volá. „Co chceš, Stuarte?" Pronesu trochu moc otráveně. „ Myslím si, že by ses měla vrátit. Až to ráno zjistí, bude z toho problém." a ještě dodá: „Já z toho budu mít problém."

„Jseš chytrej, ty to zvládneš."

„Rachel já tě prosím na kolenou neblbni. Vrať se a zavolej Eaonovi." Mluví opravdu zoufale. Přesto mu nemám v úmyslu vyhovět.

„Jenom tam přijedu, zkontroluju si jí a zase odjedu."

„Jí nebo jeho?" Zeptá se. Zůstanu mlčet. Ví moc dobře, o co tady jde, ale já ho v té pravdě určitě utvrzovat nebudu.

„Cesta tam trvá několik hodin. Zpáteční cesta ti bude trvat dvojnásobně dýl, když pojedeš přes den. No tak mysli. Nebo vás naučili všechno jenom ne používat hlavu?"

Na to mu už nic neřeknu. Nemám co.

Jedu další hodinu. Telefon mi pořád vibruje v pravidelných intervalech, ale kašlu na něj. Dokážu myslet jenom na Eana a na Irenu. Minu benzínku. Slunce začne pomalu vycházet a obloha se začne zbarvovat ze sytě tmavě modré do mdlé šedé barvy. Stáhnu dolů okénko. Lehce se vykloním ven a nasaju čerství vzduch. Tady je opravdu čistý, protože jsem už hodně dlouho nepotkala jiné auto, až teda na jedno, které jede za mnou, jakoby jelo přesně tam, kam já protože se mě drží už skoro dvacet... Počkat! Zarazím se.

Podívám se do zpětného zrcátka. Černý SUV Cadillac, ztmavená skla, přes který není vidět dovnitř. I když přimhouřím oči tak nejsem schopná vidět řidiče. Jenom jeho obrys.

Do hajzlu. Začnu panikařit, ale jenom trochu. Ne dobře kecám, panikařím fakt hodně. Absolutně nevím, co mám dělat. Mám zastavit? Jet dál a nevšímat si jich? Nebo si mám začít hrát na rychle a zběsile?

Snažím se uklidnit se tím, že zareju prsty do koženého potahu na volantu. Nakonec se rozhodnu, pravou rukou pustím volant, ale snažím se, aby to ty za mnou neviděli. Vytočím Stuarta a dám hovor na hlas. Telefon vyzvání, ale Stuart to nebere. „Sakra!" Zakleju si pro sebe. Vypnu to. Pořád jedu klidně dál, i když opravdu v klidu nejsem. Zkusím to ještě jednou, ale pořád nic. Na to, že mi do teď volal nonstop, si vybral skvělej čas, kdy nevolat.

Vážně panikařím. Napadne mě absolutní pitomost. Otevřu přihrádku u spolujezdce. Prohrabu se nějakýma papírama ve snaze najít nějaký číslo na Petersona nebo na základnu. Nic nenajdu. Chaoticky se začnu rozhlížet po voze. Na mikro sekundu nedám pozor a auto udělá na silnici menší oblouk. Jo jasně, skvěle, ještě víc na sebe upozorni.

Napadne mě podívat se do sklápějícího zrcátka nad sedadly. Bingo! Nad sedadlem řidiče sice není zrcátko, ale je tam taková přihrádka. Je v ní jeden malej papírek s číslama. Ale ty čísla nejsou nijak popsaný. Prostě zkusím vytočit to první. Nikdo to nebere. Těžko se taky divit, když jsou čtyři ráno. Zkusím druhý číslo. Chvíli to vyzvání a pak se ozve mužský hlas. „Peterson, prosím?"