VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA ČTVRTÁ

Absolvuju to už po druhé. Poprvé jsem v téhle kanceláři seděla, když jsme přiletěli. Prý vstupní vyšetření. Celé denní kolečko probíhá stejně jako v náš první den. Ráno kontrola u doktora, kde jsem mimo jiné zjistila, že se moje tuková vrstva zmenšila na minimum, a kdyby moje tělo nezačaly pokrývat svaly, hraničilo by to s anorexií.
Doktor mi přidělil větší porce všech jídel. Normálně bych si nestěžovala, ale víc těch hnusů už asi nedám. Neustále do všeho cpou zeleninu. I masa nám dávají hodně. Kdyby ho nevařili ve vodě s minimálním množstvím soli, bylo by to super.

Doktor Marquis je příjemnější než doktorka Hillová. Přesto je to pořád psycholog.

„Nejste psychicky nebo fyzicky unavená ze všeho toho namáhaní a stresu?" zeptá se mě.

„Ne." Odpovím. Něco si zapíše černou propiskou na blok, který má položený na koleni. „Nenastali jakékoliv změny ve vztazích uvnitř vaší jednotky?"

„Ne." Stejná odpověď.
„Jsi si tím jistá?"

„Naprosto."

„Mluvil jsem s doktorkou Hillovou. Takže vím, jaký máš postoj vůči mojí profesi, ale zkus odpovídat víceslovnými větami, prosím." Vlídně se na mě podívá. „Máte ještě nějaké otázky? Nebo se můžu vrátit ke svojí jednotce?" povzdechne si.
„Dobře. Můžeš jít."

Na nic nečekám. Vstanu z pohodlnýho křesla a vyjdu prosklenými dveřmi ven.

Sluníčko je oslepující. Nasadím si sluneční brýle. Na zbytek dne mám volno, jelikož musím počkat, než projde prohlídkami celá jednotka. Trvá jim to celé odpoledne. Večer se sejdeme všichni v kasárnách. Ean dělá kliky na zemi. My ostatní hrajeme karty. Ean řekl, že hrát nebude, protože prohrál poslední drobný, co mu zbyly. Začíná se mi dařit. Mám dobrý karty. „Vážně tě to baví?" zeptám se ho. „Jo." Odsekne a znovu pokrčí lokty. „Uklidňuje to." Dodá. „To věřím." Přitakám ironicky. „Co vám je, lidi? Hádáte se jak manželé po třiceti letech." Přidá se do hovoru Matt. „Určitě. Hraj."

„Neměli bychom mít jako jednotka nějaký vlastní jméno?" nadhodí Talia nový téma. „Moc se koukáš na filmy." Usadí jí Donna. „A ty zas vůbec, sucharko."

„Mám důležitější věci na práci." Donna přihodí.
„Jako třeba?"

„Tohle." Vyloží všechny karty z ruky. Vyhrála. Shrábne z hrací plochy všechny peníze.

„Hrajte teď beze mě. Musím si něco zařídit." Vyskočím na nohy.

Venku už je tma.

Chybí mi mobil. Sebrali nám je. Nesmíme komunikovat s venkovním světem, bez jejich souhlasu. To je ten rozdíl mezi tajnými jednotkami a těmi normálními. Nikdy se nikdo nedozví vaše jméno, bez ohledu na to kolik zachráníte životů nebo kolik hrozeb odrazíte.
Najednou to na mě všechno dolehne. Tyler, armáda, rádoby vztah, který nemůže vydržet, s Eanem. Chybí mi Grace, Margaret a Jeff. Jakmile se mi hlavou mihnou jejich jména, vytrysknou mi z očí slzy. Zavřu je. Snažím se je vstřebat. Jestli mě takhle někdo uvidí...

„V pohodě?" rychle si otřu hřbetem ruky slzy z tváře, když ho uslyším. „Jo." Řeknu, ve snaze nedat najevo rozechvěný hlas. „Co se děje?" Ean ke mně dojde a obejme mě kolem ramen. „Nic, jsem v pohodě." Vítr mi sfoukne pramínek vlasů do obličeje. Ean ho jedním rychlým pohybem zastrčí zpátky za ucho. Z tváře mi otře poslední slzu.

Pak už jenom vnímám jeho jemné rty. Líbá pomaleji než kdy dřív. Pravou rukou mi zajede do vlasů. Odstrčím ho, když zaslechnu kroky ve dveřích, kousek od místa, kde stojíme. Ale pozdě. Na ošlapaném prahu se zastaví Matt. Vyjeveně na nás začne zírat. „Matte..." chci začít vysvětlovat a nějak se z toho vykecat. On však jenom pohodí hlavou směrem za sebe. „Jenom jsem vám přišel říct, že na vás čeká Ryder." Nic víc neřekne. Odejde a ani nečeká, jestli ho budeme následovat.

Mlčky si stoupneme do pozoru vedle postele. „Pohov!" zavelí, neobvykle klidným hlasem Ryder. „Dneska jste všichni prošli prohlídkami a gratuluju, nikoho nebudeme muset poslat pryč ze zdravotních ani psychických problémů. A teď padejte spát!" na nic nečeká a odkráčí navyknutým krokem vojáka.

„Co se mu stalo?" podiví se Donna. „Nevím, poslední dobou se všichni chovají divně." Matt se naštvaně ohlédne po mě a Eanovi.

...Stojím tam a přemýšlím, co mám udělat. Vystřelit nebo ne. Někdo na mě mluví, ale já ho nevnímám. Pohledem přeskakuju z Eana na Jaspera a zase zpátky. Koukám se na tu scénu ve zpomaleném módu. Jako bych tam ani nebyla. Jako bych vysela ve vzduchu nad tím vším, ale zároveň mohla cítit myšlenky sebe samotný stojící pode mnou a nemohla je ovlivnit. Konečně se moje já stojící nohama na zemi rozhodne. Možná to je jenom dílo okamžiku než promyšlené rozhodnutí. Kulka zasáhne Jaspera do prsou a on se zhroutí k zemi. Měla bych cítit vinu. Je správné ji v takové situaci cítit. Já však cítím jenom úlevu...

Vzbudí mě náhlí nedostatek kyslíku. Jsem dezorientovaná. Cítím na obličeji hrubou pytlovinu, která mi stěžuje dýchání. Nedusí mě však. Něco nebo někdo se mnou škubne a donutí mě postavit se na nohy. Asi bych měla začít křičet. To je logické křičet. Ne?

Nějak, ale nejsem schopná mluvit. Jsem otupělejší než bych měla být. Něco mi museli píchnout. I když přes pytel na hlavě nic moc nevidím, jsem si na sto procent jistá, že i můj zrak je zakalenej. Silná ruka mě drží za paži a tlačí mě dopředu. Kdyby mě nedržela, jsem si celkem jistá, že upadnu.
Co se to děje?

Na chvíli, nevím na jak dlouhou, upadnu do stavu, kdy už nejsem ani schopná stát, stěží dokážu vnímat pouhé mihotavé světla v mém zorném poli. Potom upadnu do spánku, ze kterého mě probudí až bolest obou zápěstí.

Trvá to, než se mi zaostří zrak. Sedím na židli. Chci se pohnout, ale nejsem toho schopná. Nohy mi pevně drží u židle a ruce mi leží připevněné k sobě kabelovým vázačem. Dojde mi, proč jsem nemohla křičet. Pusu mám přelepenou lepící páskou, stejnou jakou mám svázané nohy. Přejedu pohledem po celé místnosti, ve které se nacházím. V rohu na levo ode mě stojí kovový stůl a na něm leží jedna jediná věc. Nůž. Přejedu od nože očima k mým svázaným rukám. Že by šlo o další test? V celé té omámenosti a zmatenosti jsem zapomněla na sen, který se mi vrací čím dál častěji. Tahle místnost mi ho zase připomněla. V podobné se odehrával.

Ale pokud jde o test, musím se soustředit. Pokusím se vázač roztrhnout. Neúspěšně. Dociluju akorát toho, že se mi čím dál tím víc zarývá do kůže. Ani lepenka na noze nepovolí pouhou silou vůle. Ohnu se k jedné noze. Najdu její konec a nemotorně ho se svázanýma rukama odtrhnu.

Konečně mám jednu nohu volnou. Přesunu se k té druhé. S ní to však není tak jednoduché. Naštěstí se mi podaří dostrkat se i s židlí ke stolu. Popadnu nůž a rozříznu lepenku, která mi drží druhou nohu. Pak chytnu rukojeť mezi kolena, takže mi špička míří přímo na hrudní kost. Začnu jezdit jeho hranou po vázači. Snažím se být, co nejopatrnější. Nůž je hodně ostrej. Vázač spadne na zem. Promnu si obě zápěstí. Mám na nich zarudlou otlačenou stopu vázače. Při svém prvním marném pokusu osvobodit si ruce, jsem si ho ještě víc utáhla, čehož teď lituju.

Uchopím nůž pevně do pravé ruky a přiblížím se ke dveřím. Jsou zamčené. V takovýchto situacích jsem ráda, že jsem holka. Z vlasů vytáhnu jednu pinetku. Odstraním gumové konce. Narovnám jí a jeden z jejích konců ohnu do malého L. Ohnutý konec zastrčím do klíčové dírky a začnu odemykat. Chvíli to trvá, ale nakonec zámek povolí.

Na chodbě je tma. Jediné světlo, které sem dopadá, vychází z místnosti za mnou. Něco se po mé pravé ruce mihne. Rychle a potichu.

Uskočím právě ve chvíli, když projektil z uspáváčky narazí na desku dveří od místnosti.