VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA ŠESTÁ

„A proč já?“ Zeptá se mě Matt. „Teda chci říct, proč sis vybrala mě? S Reedem vám to neklape?“ neodpustí si utahovat si ze mě. „Jsi třetí nejlepší odstřelovač v naší jednotce.“
„To měla být lichotka?“
„Ne, to je fakt.“ Poposednu si o trochu dozadu na sedadle. Letadlo už je ve vzduchu a já mám takový divný pocit. Sedím tady s Mattem, sama. Pak už jsou tady jenom dvě osoby. Pilot a sekundární pilot. Přesně ve stejném typu letadla jsem létala s Eanem. Jeho i Talii naložili do jiného letadla. Nic nám neřekli. Nejsem si jistá, jestli je nepošlou na jinou základnu. Bude mi chybět. Asi víc než si myslím, ale nelituju toho.
Začínalo to mezi námi vypadat moc vážně. Trochu mě to děsilo. Oba potřebujeme čas, abychom přišli na to, co chceme. Možná je to jenom chvilkové poblouznění, které přejde stejně rychle, jako přišlo. „Víš, co nechápu? Od kdy se armáda zajímá o špionáž? Nemá tohle na starosti někdo jiný? Nějaká tajná služba nebo tak?“ Podívám se na něj. Co mu mám říct?
„Já toho nevím o nic víc než ty. Neboj, určitě nám všechno v čas řeknou.“ Vždycky mě zajímalo, jakou mají jeho vlasy barvu. Vlasy má tak na krátko ostříhané, že není moc dobře poznat, jestli je má černé nebo hnědé. „Ostatní jsou docela chudáci.“
„Proč?“ zeptám se bez zájmu. „Musí tam pořád trpět s Ryderem.“
„Jo ten mi fakt chybět nebude.“
„To ani mě.“ Začíná mi být horko. Rozepnu si maskáčovou bundu a rozpustím si vlasy.
Opřu hlavu o opěradlo koženkového sedadla. Zavřu oči. Vypustím všechno z hlavy a jenom zírám na zadní tmavou stranu svých víček.

„Chystáme se k přistání. Zůstaňte prosím na svých místech.“ Roznese se pilotův hlas. Pocítím známí, nepříjemný tlak v uších. Chytím oba pásy, kterými jsem připoutaná, na úrovni hrudníku. Jakoby mi to snad mělo pomoc, kdybychom měli začít padat.
První škubnutí nastane dřív, než čekám. Podvozek letadla hladce a bez problémů přistane na přistávací ploše. Letadlo chvíli jede po dráze, pak zastaví a plošina se odklopí.
Při výlezu na nás už čekají. Dva vojáci ve vojenských uniformách a jeden postarší muž podle čtyř stříbrných hvězdiček na jeho náprsní kapse. Oba dva zasalutujeme. Nevím, jestli to je správně, ale asi jo, protože všichni tři nám pozdrav oplatí. „Vítám vás na základně Fort Benning v Georgii. U sedmdesátého pátého pluku Rangers“ Uvítá nás generál.
V Georgii?
Nacházíme ve stejném státu, ve které jsem bydlela s Margaret a Jeffem.
„Jsem Generál Karl Kennethon a mám na starosti celou základnu Fort Benning. Tohle je poručík John Peterson.“ Ukáže na vysokého modrookého kluka, s blonďatými krátkými vlasy. „Budete spadat pod jeho jednotku. A tohle je vojín Treon. Patří do Petersonovi jednotky.“ Oba nás jenom nezaujatě pozorují. „O vás slečno, jsem toho samozřejmě hodně slyšel. Jsem rád, že budete pracovat pode mnou. I když máte zkušenosti, které naši vojáci nemají, neprošli jste ani jeden řádným pěti měsíčním výcvikem ani třítýdenním výsadkovým cvičením, dokonce jste se ani neúčastnili vstupního programu pro Rangers. Bude v určité nevýhodě, ale jsem si jistý, že se rychle přizpůsobíte. Kdyby to bylo na mě, umístil bych vám k začátečníkům, ale na mě to není. Poručík Peterson vás teď odvede ke kasárnám a všechno vám ukáže. Uvidíme se později. Teď mě prosím omluvte.“ Všichni čtyři mu zasalutujeme a Generál odejde. Až teď mám čas rozhlédnout se kolem. Před námi se nachází obrovská budova. Projdeme průchodem v ní a ocitneme se na prostranství, kde běhají muži, mladší i starší, v uniformách nebo si mezi sebou trénují různé techniky manévrů. „Tady tomu se říká Cvičiště. Trénujeme tady a připravujeme se zde na mise. Támhle je 86 jednotka.“ Ukáže na nejbližší skupinu odhadem desíti lidí. „Jsou tady nejkratší dobu. Jsou to zelenáči. Jako vy dva.“ Prohodí Peterson. „Jednotky poznáte podle nášivky na paži.“ Ukáže na svůj levý biceps. „Pětačtyřicátá jednotka.“ Nášivka se nachází hned pod nášivkou zahnutého slova Rangers. Žluté číslo 45 se nepatřičně vyjímá na zelené uniformě. „Trione?“ zavolá na vojína Plukovník. Skoro bych zapomněla, že je tady s námi. Malí na oko houževnatý mladík, projde kolem nás. „Plukovníku?“
„Vrať se k jednotce. Já to zvládnu sám.“
„Jistě, pane.“ Vojín se obrátí a bez protestů zmizí.
„Na celé základně je nás přibližně sedmnáct set.“ Pokračuje ve výkladu. „Na kasárnách se budete moct seznámit s denním rozvrhem. Každý den trénujeme a čekáme, dokud nás nevyšlou na nějakou misi do zahraničí. Pokaždý může být mise jinak dlouhá, na jiným místě a za jiných podmínek.
Pro vás doufám, že nějakou chvíli nás nikam nepošlou.“
Ujdeme další kus cesty a projdeme dveřmi do kasáren. Dvoje schody nahoru a pak doprava. „Tady budeš spát ty.“ Koukne na mě a potom otevře dveře malinkého čtyřlůžáku se dvěma palandami. „Tohle je naše křídlo, ale protože si jediná holka v naší jednotce a pravidla základny nedovolují, aby si spala ve stejném pokoji jako muži, budeš spát tady.“ Vejdu do pokoje. Připomíná mi to základnu, na které jsem byla minule. Až na to, že tam jsem mohla být s klukama ve stejný místnosti.
„Na posteli máš novou uniformu a rozpis, co dneska budeš dělat. Až se převlíkneš a přečteš si ho, postupuj podle něj.“
Vyměním si s Mattem pohled. Zavřu za sebou dveře. Převléknu se do uniformy. Překvapivě mi padne a přesunu se ke svému programu. List je však prázdný. Žádný harmonogram na něm není. Jediný, co je na listu napsáno je: Někdo přijde.
Nic víc. Kdo přijde? A kdy hodlá přijít? Sednu si na postel. Místnost je prázdná až na dva noční stolky a čtyři kovové skříňky.
Vyhlédnu z okna. Mám výhled na Cvičiště. Snažím se rozpoznat čísla na rukávech vojáků a hledám číslo 45. Stejné jako mám teď i já na paži.
Ozve se krátké zaklepání na dveře. Neřeknu, Vstupte. Místo toho dveře otevřu sama. Čekám, že uvidím někoho v uniformě, kdo mi řekne, co má dělat. Mezi dveřmi však stojí Stuart. Ještě vyzáblejší než si ho pamatuju. Má na sobě taky uniformu. Vypadá na něm směšně, jak jemu o dvě čísla větší. „Ahoj.“ Pozdraví nadšeně. „Ahoj, ráda tě vidím. Co tady proboha děláš?“ Vklouzne kolem mě do pokoje a posadí se na protější postel.
„Poslali mě sem. Za tebou a tím tvým novým fešákem. To si Eana rychle vyměnila.“
„Nikoho jsem nevyměnila a není to můj nový fešák, jasný?“
„Jo, úplně.“
„Takže ty tady budeš s námi?“ zeptám se ho. „Už to tak vypadá.“ Odpoví. Jsem za to ráda. Dokáže být otravný, ale taky užitečný. „Snad si nemyslíš, že by si to zvládla vyřešit sama.“ Pobaveně se ušklíbne. „Nevíš něco o Eanovi? Kam ho poslali?“
„Je v Severní Karolíně ve Fort Bragg na základně Civilního letectví.“
„Civilního letectví? Ean neumí lítat. Myslím, že ani nikdy neviděl pilotovat letadlo.“
„Ale ta holka, co má s sebou je pilot. A on se to chce naučit taky. Každopádně pro D.Z. bude nejvýhodnější napadnout základnu plnou letadel. Bez letadel se nedostaneme nikam.“
„Co slíbili tobě, když se toho zúčastníš?“
„Mně? Nic. Jsem analytik a pořád pracuju pro CIA. Je to jenom součást mojí práce. I když nějaký prémie by mi za to přijít mohly.“ Založí si ruce na prsou a opře se o pelest postele.
„Řekli mi, co získáte vy. Vážně chcete oba skončit? Myslel jsem, že vás to baví.“
„Já nevím, Stuarte. Je toho moc poslední dobou nemyslíš? Máma, Collinson, Williams, Tyler. To všechno. Navíc ty ses nám ani jednomu celý tři měsíce neozval.“
„Já jsem nemohl. Vyhodili by mě.“
„Kdo by tě vyhodil?“ zeptám se. „Collinson. Dostal to rozkazem. Nikdo vás nesměl kontaktovat. Teprve včera.“
„Hm, Collinson.“ Utrousím. „Jenom poslouchá rozkazy. Nemůže za to, jaký dostává.“
„On mi lhal, Stuarte! O mém životě, o kterém nevím vůbec nic. Jak mu můžu věřit?“
„Asi nemůžeš, ale je to tvůj nadřízený.“
„Už není. Tři měsíce už není.“
„Je, protože pořád jste agenti CIA. Jenom jste dočasně přesunuti. A to dočasné přesunutí právě teď skončilo, protože oba jste právě na špionážní misi a špionážní mise není v popisu práce armády spojených států.“ Vysvětlí mi. Vlastně to dává smysl.
„A jak se má Garce?“ zeptám se na svou velící. „Někam s Berrym odjeli. Nic moc mi o tom neřekli, ale myslím, že jsou někde v Evropě.“
„Divím se, že jste se rozhodli sami se rozdělit. Stalo se mezi vámi něco?“ Skoro jsem zapomněla, že Stuart nic neví. O ničem. „Ne jenom jsme chtěli vyzkoušet, jestli dokážeme spolupracovat i s někým jiným. Mimo to, oba potřebujeme chvíli pokoj od toho druhýho.“
„Je to škoda.“ Prohlásí. „Co je škoda?“
„Že budete odcházet. Poslední mise a vy jí ani neplníte spolu.“ Řekne, trochu sklíčeným tónem, který mě přinutí se nad jeho slovy zamyslet. Co když je to opravdu poslední akce a já sem se rozhodla, že jí budu plnit bez svého parťáka?