VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Myslím, že nechápete vážnost této situace, Agentko.“ Pronese ženská sedící naproti mně, kterou jsem vážně nikdy neměla v oblibě.
„Já si myslím, že ji chápu naprosto přesně, doktorko.“ Odseknu jí. „Co kdybychom si tu situaci rozebrali a mohli jsme tak lépe pochopit, co to zapříčinilo.“ Pokračuje, jakoby mě ani neslyšela. Rozvalím se ještě víc v křesle a začnu se dívat do stropu. Je tam takový flek. Tedy spíš než flek, je to díra v betonu. Jsme přece v bunkru. A ty bývají z betonu, ne?
„..takže?“ Zaslechnu po chvíli. I ta díra je zábavnější než tenhle rozhovor.
„Prosím?“ zeptám se jí. „Podívejte Rachel,“ doktorka Hillová si překříží nohy a vážně se narovná.
„Já naprosto chápu, že se toho v poslední době ve vašem životě stalo hodně,“
„Jo myslíte to, jak jsem musela někoho zabít, aby mi nevykrvácel můj parťák?“ přeruším jí ostře. „Ano přesně to myslím. A pak také to, že jste byla přesouvána ze základny na základnu ve velice krátkém čase. Byla jste oddělena..“
„Né, my jsme se proto rozhodli sami.“ Opravím jí. Nás s Eanem nikdo nerozdělil. My jsme se rozhodli rozdělit sami.  Což teď nevím, jestli byl dobrý nápad. „A proč jste se tak rozhodli?“ vyptává se.

No víte, vyspali jsme se spolu. Několikrát. I když nesmíme, protože byste nás rozdělili. A já ho nejspíš miluju, což mě naprosto vyděsilo. Tak jsem zvolila nejlehčí cestu  a prostě jsem tomu utekla.

„Já sama nevím. Byl to Eanův nápad.“ Ironicky se na ní usměju. „Opravdu?“ „Jo. A asi bych už měla jít. Já žádný psychický problémy nemám.“ Zvedám se k odhodu. Doktorka se ještě snaží něco říct, ale já už vycházím ven a rázně za sebou zavřu dveře.

Před dveřmi narazím na Stuarta, který zrovna míří k sobě do kanceláře. „Tak co říkala?“ posmívá se mi. „Nic. Coby říkala. Litujeme, ale do týdne vás odstřelíme?“ řeknu potom, co Stuart zavře dveře a nikdo už nás nemůže slyšet. Stuarta to očividně pobavilo, protože si se smíchem sedne na svojí ajťáckou židli. Ani jsem si nevšimla, jak mu stihli narůst vlasy. Dneska si je dokonce svázal do velmi improvizovaného malého culíčku. „Nechceš už se ostříhat?“ zeptám se ho s co nejvíc vážným pohledem. „Ani ne.“ Zakroutí hlavou. „Líbí se mi to tak.“
Zdá se mi trochu podrážděný, tak ho radši už nebudu popichovat. Opřu se o kraj jeho stolu a omylem tak shodím jednu složku, ze které vypadne několik papíru. „Ne, Rachel..“ Stuart se po nich natáhne a pokusí se je sebrat dřív než já, ale jsem rychlejší. „Copak to je?“ zeptám se ho.
„Ale nic. Dej mi to.“ Marně se mi složku pokusí vytrhnout z ruky. Složka je tenká a je v ní jenom pár papíru. „Nedělej to.“ Varuje mě Stuart. Ale já jí stejně otevřu.

Jako první uvidím svorkou připevněnou fotku zrzky s dlouhými kudrnatými vlasy a pihovatým obličejem. Irena Fadějev. Díky ní jsem skončila tady.  Prohlédnu si papír pod fotkou. Je to zpráva. Zpráva o jejím zadržení. A nějaký další nesmysly o organizaci Držitelů zítřka. V rychlosti přejedu očima všechny řádky a dojde mi, že Irena byla jenom něčí loutka. A podle informací, co z ní dostali, má organizace větší ryby, které za tím stojí.
„Chytli všechny její lidi na tý základně?“ zeptám se Stuarta. „Jo, nebo si to aspoň myslí.“ Odpoví a skoro se na mě ani nepodívá.
„Takže to znamená, že je úkol splněnej. Takže nás s Eanem nechají jít.“ Zazáří ve mně naděje. „Nebuď naivní. Slíbili vám to jenom proto, abyste ten úkol měli důvod vyřídit. Navíc ještě před dvěma týdny vás chtěli odstranit.“
„Ale když nás nechají jít, tak je to vyřešeno.“ Dohaduju se.
„Ne není. Nikdy vás nenechají jít. Kolikrát ti to mám vysvětlovat. Je to pro ně příliš riskantní. Moc toho víte.“
„A s Eanem bude teď co?“ zeptám se. „Pošlou ho zpátky. Zpátky sem.“ Odpoví Stuart. Zkamení mi obličej. „A Talie?“ vypadne ze mě automaticky samo. „Ta by se měla vrátit s Mattem zpátky na základnu k Ryderovi.“ Odpoví mi.
„Takže si myslíš, že nás fakt chtěj odstranit?“
„Nevím. Nemám takovou prověrku, abych se mohl k těmhle informacím dostat. Celej tenhle projekt je přísně tajnej. A já se dostanu jenom k povrchovým informacím.“ Vysvětluje.
„Ale Collinson tu prověrku má, ne?“ napadne mě. Samozřejmě, že jí má. Byla to spíš řečnická otázka. Takže Stuart jenom nepatrně přikývne. „Co chceš zase vyvádět?“
„Nic. Jenom se nechci nechat zabít.“

...

To byla doba. Konečně jsem si zas mohla vzít svojí uniformu. Převezli nám je sem po poslední akci. Takže na mě čekala ve skříni. Je mnohem pohodlnější než ty vojenský hadry. Sice to není zrovna nenápadné, ale naštěstí, tady moc lidí není. Pár nižších agentů, Stuart a doktorka Hillová. Nic méně nikdo by mě neměl vidět a slyšet. Výhoda je, že jsou asi dvě ráno a všichni by měli spát. Říkám měli. Kolikrát jsem sama trávila bezesný noci v tréninkový místnosti. Cvičila jsem tak dlouho, dokud jsem prostě neodpadla únavou.
Jak předpokládám, celou cestu až k chodbě, která přímo vede ke Collinsově kanceláři, nikoho nepotkám. Ale když už se blížím, uslyším dva mužské hlasy bavící se na chodbě kousek od mého cíle. Přilepím se zády ke zdi a začnu poslouchat.

„Já ti říkám, že to tak není.“ Pronese hluboký chraplavý hlas. „Ale jo je.“ Odsekne mu druhý hlas. Trochu jemnější a příjemnější na poslech. „Frede..“ Zrovna když chce ten chlap s chraplavým hlasem taky něco odseknout, zavadím zipem od kapsy na rukávu a betonovou zeď. Sakra. Nastane hrobový ticho.

Bohužel pro mě, je chodba, ve které stojím jediná úniková cesta pro ty dva. Co teď?
Co nejvíc potichu a nejrychleji, co to jenom jde, se pokusím otevřít nejbližší dveře od nějaký místnosti. Jsou otevřené. Vklouznu do místnosti. Právě včas. Počkám než chlapy odejdou a jejich kroky nebudou slyšet. Pak se odhodlám vyklouznout zpátky ven.
Pokračuju chodbou dál ke kanceláři. Je prázdná. To je dobře. Dojdu až ke dveřím od Collinsonový kanceláře. Pokusím se otevřít je klikou. Samozřejmě jsou zamčené.
A tady nastal problém. Ještě před dvěma týdny byly ty dveře na klasický zámek. Ale někdo je upravil. Teď je tam místo zámku čtečka na otisk prstů a číselná klávesnice na kód. Sakra. A znovu je tu otázka, co dál? Stuart už spí. Ten mi nepomůže. Zkusím náhodnou kombinaci čtyř čísel. Nevím proč vlastně. O Collinsovi absolutně nic nevím. Takže se nemám čeho chytit. Samozřejmě je to špatná kombinace. Tak to zkusím znova. 3625. Zase nic. Zkusím to ještě jednou. Do třetice všechno nejlepší. 4862. To jsem neměla dělat. Dveře nahlas zahoukaj. Sice je to krátký zvuk, ale zato pronikavý. Zmocní se mě lehká panika. Možná to nikdo neslyšel. Ale co když jo?
Rozběhnu se chodbou zpátky ke svojí ubikaci. Ty dva muže cestou nepotkám a k mému štěstí ani nikoho jiného. Zabouchnu za sebou dveře a svalím se na postel. Mohlo mi dojít, že když si Collinson kancelář víc zabezpečí, bude mít i nějakou ochranu.
Je jasný, že chce něco ututlat.
Teď jde, ale o to co.