VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA TŘETÍ

„Jak to myslíte?"
„Prostě tohle není mapa tohohle okolí." Snaží se to Jimmy vysvětlit Kurtovi. „Jde o zkoušku. Zkouší nás. Musíme si poradit." Zhodnotí Talia. „Nemohli jsme vzít špatnou mapu?"
„Ne, jiná tam nebyla." Odpovím Eanovi. „Takže se musíme někam dostat. Nevíme jak se tam dostat a nevíme ani kam se máme dostat." Zasměje se Matt. „To je skvělý."
„Co teď?" Obrátí se Donna na Kurta. „To..." zakoktá se. „To nemám ponětí. Možná bychom se měli vrátit."
„Jestli to je vážně zkouška, tak je to to poslední, co bychom měli udělat!" prohlásí rázně Donna. „Eane, pomoc mi!" Kurt se s naléhavostí v očích obrátí na Eana. Ean je zastupující velitel. Má za úkol zastoupit Kurta, kdyby se mu něco stalo. Můj, nechci říct bejvalej, parťák na nás upře zrak. Poznám to. Neví, co má říct. Přejde od Jimmyho očí k mým.
„Myslím..." prosí mě pohledem, ať mu pomůžu. „Myslím, že Ean chce říct, že bychom měli zvážit všechny možnosti, jak zvládnout úkol a až potom uvažovat o návratu do tábora. Nemám pravdu?" Ean souhlasně na má slova přikývne.

Skoro půl hodiny jsme rozebírali, co uděláme. Zkrátím to. Nic jsme nevymysleli. „Takže vážně uvažujeme o tom, že se vrátíme a necháme Rydera si vychutnat, že nás dostal?"
„Máme snad na výběr? Teda jestli nechceš několik hodiny chodit a prohledávat, každej kousíček lesa."
„Ne to nechci." Řekne rozhodně Matt. „Je to na tobě, Kurte."
„Fajn. Vrátíme se." Rozhodne a vyrazí zpátky cestou, kterou jsme přišli. Okamžitě ho následujeme. Konec uzavírá Matt. „Sto padesát kliků. Už to vidím!" nezapomene zaklít.

Cesta zpátky, jakkoliv byla strašná, poněvadž jsme všichni byli utahaní, nebyla tak hrozná jako tohle. Stojíme před kasárnami, přímo pod americkou vlajkou. Snažíme se nehrbit. Ryder chodí kolem nás a mlčí. To ticho je strašný.
Pokaždé když projde kolem mě. Cítím, jak mi dýchá na krk. Každej jeho krok je jako dunivá rána, která otřásá celým táborem.
„Kadete Matthewsi, na něco se vás zeptám. Jste rád, že vás nazývám kadetem?" Lehce pootočím hlavu. Ryder teď stojí tak blízko Mattova ucha, že to vypadá, že mu ho chce olíznout nebo hrát tichou poštu. Nevím, co je horší.
„Ano, pane. Jsem, pane." Odpoví rázně, ale hlas mu kolísá. „Jste si tím jistý? Víte, co vůbec znamená, když vás nazývám kadetem?"
„Ano, pane. Označení kadet se používá pro začátečníky, zelenáče."
„Správně, kadete. Je to termín užívaný pro ty, kteří nejsou ani na nejnižší pozici v armádě." Přejde od Matta, tak aby viděl na nás všechny. „Chcete, abych vás oslovoval jako kadety na vždycky?" všichni mlčí a já s nimi. „Hm?" zakřičí. „Ne, pane." Odpovíme sborově.
„Každej den mě utvrzujete v tom, že ani jednoho z vás nikdy neoslovím, jako vojína." Přechází před námi sem tam. Pořád má založené ruce za zády. „Kadete Reede?"
„Ano, pane?" ozve se z místa vedle mě Ean. On nemá roztřesený hlas. Není jako ostatní tady.
„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jste se vrátili, bez kadeta Clarka?" Tuhle chvíli si nesmírně užívá, protože přesně věděl, že se to stane. Něco nám uniklo.
„Neměli jsme správou mapu, pane."
„Na to jsem se neptal! Ptal jsem se, jak je možné, že jste nevymysleli způsob, kterým byste to vyřešili i bez mapy." Ean nic neřekl. „Ptám se vás všech!"
Ani nikdo jiný nic neřekl. Zůstali jsme stát jako přibití. „Tak já vám to řeknu." Prohlásí zcela klidně. „Doba mezi tím, co jste opustili kasárny a tím, kdy jste odešli do zbrojnice, byla deset minut. Za jak dlouho jsou útočníci schopní, z vysoce střeženého tábora, který je plný vojáku, nepozorovaně utéct?" Stále mlčíme. „Trvá to víc než deset minut. Protože, aby povstalci odtud mohli utéct, potřebovali jeep. Jenomže ho nemohli nechat hned za táborem. To by vzbudilo pozornost. Museli ho nechat minimálně kilometr od tábora. Průměrný člověk ujde za hodinu pět kilometrů. Povstalci jsou vycvičení, ale nesmíte zapomenout, že pokud s sebou táhli vzpouzejícího se vojáka. Ušli by stejně jako průměrný člověk. Tím pádem, by od kraje tábora trvalo dvanáct minut dostat se k jeepu. To máme dvacet dva minut, než se jim podařilo dostat bezpečně z dosahu. Zatím, co oni pohodlně zdrhali, vy jste dávno odešli na druhou stranu." Skončí vysvětlování, ale pokračuje proslovem. „Dostali jste úkol a mapu. Nikoho z vás nenapadlo, že když by se to dělo doopravdy, nikdo by vám žádnou mapu nedal. Vrhli jste se po tom nejsnadnějším řešení. Nemyslíte! A jestli chcete, aby vás někdy někdo oslovoval, jako vojíny, měli byste začít myslet!" Konečně. Až teď skončil. „Tohle byla lekce. Pamatujte si to! Rozchod!" Všichni si vděčně oddechnou, když konečně odkráčí.
„Tak tohle jsem nečekal." Utrousí Jimmy. „Mělo nám to dojít. Vypadalo to až moc snadně." Prohlásí Talia.

„Pro mě to taky nebylo snadný, jasný?" ohradí se Clark. Sedíme každý na své posteli. „Jasně."
„Jo, nasadili mi na hlavu pytel a celý dvě hodiny se mnou odmítali mluvit. Myslel jsem si, že jsou to fakt povstalci. Pak se ukázalo, že to byli jenom kluci z jiný jednotky." Snaží se pořád argumentovat. „Dobře, dobře. Nikdo z nás neměl hezkej večer. Takže bychom si měli jít lehnout." Ukončí spor Kurt. Vážně se hodí na velitele. Velí rázně a my ho posloucháme. Sama se tomu ještě pořád divím. Dřív sem neposlouchala ani sama sebe a teď po všech těch klicích a kolečkách navíc, je ze mě cvičená opička. Ean se nade mnou zavrtí. Cítím se líp, když vím, že leží jenom takový kousíček ode mě.

K snídani dostaneme jogurt s ovocem a čaj. Podle všeho musíme jíst jenom vyváženou stravu, abychom byli, co nejvýkonnější a nejzdravější. V jídelně, je rušno. Hemží se to tady různými lidmi z jiných jednotek. Každá jednotka má svůj stůl.
Celý život jsem si myslela, že kasárny a výcvik jsou rozdělený podle pohlaví, ale tady ne. U Special Forces jsme všichni dohromady. Jsem za to ráda. I když to občas nedělá dobrotu. Vysokej kluk od čtyřicátý pátý jednotky si vychutnává ponižování nováčků. Nastavuje jim nohy, aby o ně zakopli a všechno shodili na zem a potom na tom spadli. Hollijin a Chericiin dvojník. Dneska, ale překvapivě zůstal na svém místě u stolu a na nikoho nic nezkusil.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptá se mě Ean. U stolu jsme zůstali už jenom my dva. Ostatní se odebrali ven. „Nad ničím. Jenom jestli budou všude, kam půjdeme lidi jako Cherice." Pohodím hlavou směrem k tomu vysokému. „Zklamu tě. Jo budou."
„Co s ní vlastně tenkrát bylo?"
„Dohodli jsme se, že o tom večeru nebudeme mluvit."
„Fajn jestli mi to nechceš říct..." zvednu tác a odnesu ho. Ean mě dožene až na chodbě.
„Teď budeš hrát naštvanou?"
„Já jí nehraju. Mě štve, že nejsi upřímnej. Po tak dlouhý době, co se známe." Odstrčím ho od sebe a pokračuju v chůzi. „Neřeknu ti to, protože nechci přijít o to, co mezi náma je."
„Nic mezi námi není, Eane. Nenalhávej si nic." Nechám ho stát na chodbě. Projdu chodbou ven do dalšího slunného dne plného dřiny.