VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA PRVNÍ

Ještě jedna sklapovačka a asi mi tělo vypoví službu. „Padesát tři! Padesát čtyři! Jedem!“ Pokračuje Ryder. „Padesát devět!“ Cítím jak se mi každý sval na břiše a zádech napíná. Do páteře mi tlačí tvrdý betonový povrch. „Šedesát! Konec!“ zařve.
Jo, kéž by to byl konec. Vyskočím na nohy jako všichni. Rovný postoj, ruce podél těla. Přesto, že je už skoro léto, fouká vítr, který ochlazuje mojí zpocenou pokožku. Chvíli je to příjemný a osvěžující, ale potom už mi začíná být chladno. Ryder se však brzo postará, aby mně, ani nikomu jinýmu chladno nebylo. Už chce začít štěkat další povely, ale zarazí se.
Neopovážím se otočit hlavu. Nechci dělat kliky navíc. Někdo k nám míří. Slyším to.
Spatřím jí, až když se postaví vedle Rydera. Je to žena. Už jsem jí dřív viděla. Když nás sem s Eanem přivezli. Něco potichu majorovi pošeptá. Když přikývne, žena zase odběhne.
Ryder se zamračí. Ale ne tím jeho obvyklým radostným úšklebkem. Tenhle je spíš zklamaný úšklebek. „Kadeti, podle nařízení plukovníka Sterlinga, máte rozchod.“ Zklamání. To je ono. Určitě ho mrzí, že nám nemůže dát další kolečka.

Spokojeně si lehnu na postel a zavřu oči. Konečně volno a klid. Tady je klid něco vzácnýho. Jednou nás vytáhli o půlnoci ven na půlnoční běh. Všichni běželi jak spící gorily. Ruce svěšené skoro až ke kolenům, napůl zavřené oči a ani nohy nikoho neposlouchaly. Svatá CIA a Gracein trénink.
Jsme tady s Eanem už tři měsíce. Tři měsíce každodenní dřiny. Ráno rozcvička a kondiční běh, potom snídaně. Následuje cvičení boje zblízka a malá svačina. Další cvičení, většinou s nějakou zbraní. Nožem na blízko, vrhacími noži a tak dále.
Oběd a krátká polední pauza, při které většina kadetů spí a připravuje se nejenom fyzicky na odpoledne.
To totiž běháme se zbraní. Buďto s brokovnicí nebo samopalem. Svatá devítka oproti nim. Potom střelba. První měsíc a půl jsme stříleli z místa na nepohyblivé terče. Já s Eanem jsme byli napřed a to o dost. Takže jsme stříleli za pohybu na pohyblivé terče rovnou. Ostatní se k nám přidal, až když byli schopný zasáhnout z místa černý bod o velikosti čtvrťáku. Čeká na nás další svačina, pak trénink různých taktik nebo sezení v lavicích a probírání teorie.
My máme tu smůlu, že náš výcvik má na starost Ryder. S ním totiž rozhodně nesedíme v lavicích. Je zastáncem názoru, že teorie se dá nejlíp naučit praxí.
Poprvé, když jsme měli mít hodinu teorie, přišel do třídy, která se nachází v protější budově, naproti kasárnám, hodil jednomu tehdy vyděšenému klukovi do ruky granát. Samozřejmě nikdo z nás neměl tušení, že jde pouze o cvičný granát. Přimrazilo nás to k židlím. „Tak co uděláte, kadete?“ vyjel na kluka. Ten vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. V tom se Ryder přímo vyžíval. A tohle rozhodně nebyla jeho poslední praktická ukázka.

Každý den se těším na večer a na postel, která sice není měkká a ani příjemná, ale po takovém dni, je ta nejlepší. Ne, tak den nekončí! Teda většinou. Máme i volné večery, které ale nijak nevyužijeme, protože všichni odpadneme.
Dneska však mají všichni, až moc dobrou náladu. Dali nám volno už po odpolední svačině. Za celé tři měsíce se stalo jenom jednou. A nikdo ani tenkrát ani teď nemá sebemenší chuť zjišťovat důvod.
Kasárny a umývárny jsou dvě jediný místa, kde si můžu rozpustit vlasy. Chtěli mi je ostříhat při příjezdu z letiště, naštěstí však, jakožto bývalá agentka zpravodajské služby mám určitá privilegia, sestřihli mi je jenom o deset centimetrů a nechali mi je po lopatky, abych mohla nosit drdol.

Nemusí se to zdát, ale vojenské oblečení je docela pohodlné. Když je venku teplo nosíme bílý vršek a maskáčové kalhoty. Kluci trička s krátkým rukávem a výstřihem do V a holky tílka s úzkými ramínky. Do naší povinný každodenní soupravy oblečení patří také černé těžké kanady, zelená maskáčová kšiltovka a psí známky se jmény. Kšiltovku ale často necháváme v kasárnách, protože při tréninku je celkem nepraktická.
Přehodím si nohy přes okraj matrace. Ze spokojeného nic nedělání mě vyruší těžká rána palandy nade mnou, jakmile na ní Ean vyskočí. Pěstí zabuším na její spodek. „No jo, promiň.“
„Ten žebřík je tam z určitýho důvodu, Eane.“ Prohlásím polohlasně ještě pořád se zavřenýma očima. „Jdu se umejt. Můžeš si tady skákat, jak se ti zlíbí.“ řeknu.

Opřu se rukama o umyvadlo a opláchnu si zpocenej obličej. Zamířím ke sprchám. Položím si ručník a čistý tílko na polici a odhrnu zelený sprchový závěs. Sprcha není nic moc. Studené hnědé kachličky s betonovými zdmi a zrezivělou sprchou. Sundám si vršek. Zadívám se na svojí podprsenku. Sice jsem si tady za tu dobu skvěle vytvarovala břicho a stehna, ale ty dvě to odnesly. Zadívám se do svého odrazu v popraskaném zrcadle.
„Podle mě jsou pořád dobrý.“ Oznámí Ean stojící mezi dveřmi do umývárny. „Když se sem budeš takhle pořád plížit, někdo nás uvidí.“
„No a?“
„Víš, co by to způsobilo. Ryder by nás oba uštval na místě.“ Ean, ale neposlouchal. Chytil do dlaní můj obličej. Ucítila jsem už tak známé rty, které mi pokaždé dokázaly vyvolat husí kůži. „Už jsem ti říkal, že moc mluvíš?“ usměje se a znovu mě políbí. Řečnická otázka. Clayová, neopovažuj se odpovídat! Pokaždé něco řeknu a krásně tu chvíli zkazím. Takže ne, pro jednou zůstanu zticha.

Po nějaké době, možná deseti minut se od něj odtrhnu. Na chodbě uslyším kroky. Těžké. Určitě muž.
„Měl by si jít.“
„Chceš, abych šel?“
„Ne, ale takhle se nikdy neumyju a navíc by sis měl taky skočit do sprchy. Smrdíš.“
„No,“ na chvíli se zamyslí. „Sprcha je i tady.“ Ušklíbne se. „Běž už!“ vlepím mu rychlou pusu a on, sice zdráhavě, ale nakonec se otočí a odejde.

Vrátím se do naší ubikace, kde Clark s Eanem, Matt a Talii hrají karty. Donna leží na svojí palandě a pod ní spí Kurt. Ale na poslední posteli nikoho nevidím. Je prázdná.
„Kde je Jimmy?“
„Kde asi? Započal honbu za pokladem.“ Zasměje se Matt.
„Jo moc vtipný.“ Svalím se zpátky na svojí postel. Talia luskne prsty před Mattovým obličejem. „Hraješ!“

Obloha za okny pomalu začne rudnout. Otevřou se dveře a vejde ta stejná žena, která mluvila před pár hodinami s Ryderem. „
Posílá mě plukovník. Všichni se máte neprodleně dostavit na nástup!“ měla silnější hlas než bych k její postavě přisuzovala. Bez otázek, jak nás naučili, se sebereme a vyjdeme do záře zapadajícího slunce.