VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA SEDMÁ

„Jdeš s náma? Můžeš se seznámit s ostatníma." Zeptá se mě Peterson. „Já radši zůstanu tady." Namítnu. „Dělej."

„Poručíku..."

„Poručík jsem jenom ve službě. Mimo ní jsem Johny." Opraví mě. Musím uznat, že je teď o dost milejší. Možná to bude tou flaškou s pivem, kterou drží v ruce. Opírá se o rám dveří v černém tričku a v hnědých kalhotách. Uniformu nechal v pokoji. „Vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad." Snažím se odbít ho.

„Tak to máš teda smůlu." Zpoza jeho zad vykouknou tři kluci. Projdou kolem něj, zvednou mě do vzduchu a vynesou na chodbu.

„Nová členka týmu se musí seznámit s naší zábavou."

„Jasně. Kdo že jste? Nějak jsem přeslechla vaše jména."

„Já jsem Shon." Představí se s úšklebkem ten nejmenší z nich. Je jenom o pár centimetrů větší ne já. Je to celkem prcek, ale je z nich nejusměvavější a nejveselejší. Potom se mi představí i ty druhý. Zrzek s krátkými vousy si jmenuje Marvin Omari, ale jméno Marvin nesnáší a chce, aby mu všichni říkali příjmením. Nedivím se mu.

„Ostatní, kromě Treona jsou už na místě." Oznámí Shon. „Musíme si pospíšit nebo přijdeme o všechnu zábavu."

Nasedneme do Jeepu. Johny si sedne za volant a začne zběsile rychle couvat. Vyjede rychlostí světla a než se stihnu na cokoliv zeptat, už mě táhnou ven ze dveří.

Projdeme přes verandu do nějaké hospody. Je v něm spousta lidí. Samí vojáci ze základny.

„Carle! Hoď sem jedno pivo pro dámu!" houkne Peterson na barmana. Přes pult ke mně doklouže flaška s pivem. Chytnu jí za hrdlo. „Na nové členy!" vykřikne Shon. Zatímco všichni ostatní naráží sklem své flašky o flašku toho druhého, všimnu si, že se k nám připojí další čtyři kluci, mezi nimi je i Matt. Vypadá to, že se už stihl skamarádit. Směje se spolu s ostatními a strká se s nimi do ramen. Už má něco upito. „Na nové členy!" vykřikne další. S hlubokým hlasem. Stoprocentně je o několik starší než ostatní. Může mu být, odhaduju, tak přes třicet. Zbytek jednotky, jsou dvaatřicetiletí kluci. Plus mínus.

„Co na nový členy? Na první holku v pětačtyřicátý!" rozkřikne pihovatý kluk s brýlemi a s nezvyklým pískovým odstínem vlasů. „Jo!" ozve se sborově a všichni k sobě opět přirazí flašky nebo to co právě pijí. Prudce se napiju ze svého piva. To jsem neměla dělat. Z hrdla jí vystříkne krémově zbarvená pěna. Steče po skle, až na mojí ruku. Kapky nahnědlé tekutiny mi zkapou na špičky bot.

Několik kluků se mi zasměje. Skvěle, vidí mě poprvé v životě a už jim dělám šaška. Jsem holt expert na udělání prvního dojmu.

Napiju se znovu. Tentokrát už pomaleji. Neříkám, že sem pivo nikdy neměla, ale moc mi nechutná. Protože mě Johny pozoruje, ze slušnosti se napiju ještě jednou.

Každý se odebere zpátky ke svojí zábavě. Stojím opřená zády k baru a pozoruju okolí. Několik vojáků v černých tričkách hází šipky do terče a pokaždé, když se někdo trefí do červeného terče, poplácávají se po zádech, připijí si a vyměňují si vsazené dolary.

Vedle mě se o bar opře připitej Matt. Usmívá se od ucha k uchu. „Tak, co, Rachel?" zeptá se mě s vyzubenýma zubama. „Tady někoho bude ráno bolet hlava." Zkonstatuju naprosto jasnej předpoklad. „Víš co? Nechám tě tady, než mi ten večer dokonale zprotivíš." Při odchodu kývne flaškou mým směrem s nakrčeným obočím.

V další části hrajou dva, průměrně vysocí, holohlaví vojáci kulečník. Ten světlovlasej zrovna posílá zelenou kouli do díry.

U stolu se dva svalnatější a robustnější, spíš chlapy než kluci, dohadují o to, kdo má větší sílu. Skončí to tak, že si to rozdají v páce, aby se to rozhodlo. Partička dalších stojí kolem jejich stolu v kruhu a pokřiky je podporují a hecují.