VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

V téhle části základny jsem ještě nebyla. Nejnižší patro se pro nic nevyužívá, a proto tu jsou
samé prázdné místnosti. Nejspíš je to z toho důvodu, že je právě nejníž a už se sem nedal
zavést tak dobrý signál. Základnu vybudovali po roce 1949, jenom pár let po založení
organizace. V té době se snažili základnu zastrčit, co nejvíc pod zem, aby se podobala spíš
bunkru a byla bezpečnější. Tvořily jí tedy pouze dvě patra a po roce 1995 k nim bylo přidáno i
třetí patro, které je kousek pod povrchem. V novém patře tím mohl vzniknout hangár pro
letadla a lepší příjezd vozidel. Do toho roku základna hangár neměla. Agenti museli létat na
malé soukromé letiště v Atqasuku na severu Aljašky a pak jet autem až k základně.
Třetí patro se potom přestalo téměř využívat. V místnostech narážím na pár starých
prázdných kartoték, na kterých je vrstva prachu. Sem dolů už podle mě nikdo dlouho nezamířil. Ani sem nejezdí výtahy. Dá se sem dostat jedině po schodech. Je to ideální místo, kam se zašít.

Dneska má přiletět Ean. A já popravdě nevím, co mu říct. Nevím, jak to mezi námi po té době je a ani nevím, jak mu oznámit, že se nás velice pravděpodobně v brzké
budoucnosti čeká jistá smrt, protože se nedokážu v ničem nešťourat.
Takže jsem tu teď schovaná, jako kdybych zas byla mala holka, která si u svých adoptivních
rodičů hrála na schovávanou ve sklepě jejich domu. Občas na ně zavzpomínám, ale snažím se
na to, co se jim stalo nemyslet. Je mi potom smutno a zároveň to ve mně vyvolává vztek a
chuť něco rozbít. Doktorka Hillová by to určitě popsala nějakým hrozně psychologickým
termínem a donutila by mě přijít na další sezení, aby zjistila, jak mi pomoct abych se s tím
smířila. Já si ale myslím, že se s tím nikdy nesmířím. Oni se mě ujali a brali mě jako vlastní
dceru. Byla to moje rodina. A vždycky budu cítit vztek, když si vzpomenu, že tu autonehodu
někdo zavinil a já nevím kdo a ani, co se s ním stalo.

Na cestu si svítím baterkou, protože je tu naprostá tma. Elektřina je tu vypnutá. Taky na co
by běžela, když se tu čas zastavil. Samozřejmě vím, že se tu nemůžu schovávat navěky. Což
bych, ale moc ráda udělala. Nejspíš tu budu chodit, dokud nevymyslím, co mu řeknu. Mísí se
ve mně dva naprosto protichůdné pocity. Jedna moje část ho hrozně chce vidět a ta druhá b
prostě nejradši utekla. Chybí mi, ale zároveň vím, že už to nikdy nebude stejné.

***

Po pár hodinách procházení všech místností, se rozhodnu vrátit nahoru. Pořád nevím, co mu
řeknu, ale nemůžu dole zůstat na věky. Nahoru mě vyhnala taky žízeň a pořádný hlad.

Vyjdu schody do mínus druhého patra a zamířím ke své ubikaci. Dám si sprchu, dojdu se najíst a
jen, co se trochu vyspím, dojdu za Eanem. Když však otevřu dveře a chystám se zamířit
rovnou do sprchy, uvidím, jak mi z postele čouhají něčí boty. Jen, co se za mnou dveře
zavřou, můj teď už asi bývalý parťák se posadí. „Ahoj, Clayová.“ Pozdraví mě s lehkým
náznakem úsměvu.
„Co tady děláš?“ zeptám se ho. Jeho přítomnost mě dost zaskočila. Nečekala jsem, že s ním
budu mluvit hned. „Nemohl jsem tě nikde najít.“

,,Takže ses rozhodl, že se mi budeš válet v posteli?“
„Ještě před pár měsíci by ti to nevadilo.“ Zazubí se.
„Vtipný.“ Procedím a zamířím do koupelny, aby se vyhnula očnímu kontaktu.
Dlaněmi se opřu o umyvadlo a zadívám se do zrcadla. Poslední dny nemůžu spát a tak mám
dost velký kruhy pod očima. „Trochu se to všechno dojebalo, co?“ prohlásí. V zrcadle vidím,
jak se postaví do dveří od koupelny a opře se o jejich práh.
„Můžeme to prosím probrat ráno? Jsem unavená a chci se vyspat.“ Ani se na něj neotočím.
Pozoruju ho jenom v odrazu v zrcadle.
„Čekal jsem trochu jinou reakci, po tý době, co jsme se neviděli.“ Řekne. Za tu dobu mu
trochu narostly vlasy. Vypadá o něco míň upraveně, než když odlítal s Thalií.
„Eane, prosím.“ Nakloním se nad umyvadlo a zavřu oči. Opravdu s ním teď nechci nic řešit.
„Dobře, tak ráno, Clayová.“ Naštěstí se nechá rychle odbít a odejde.

Ještě s mokrými vlasy a s plným břichem od večeře si lehnu do postele. Tak půl hodiny se
jenom převaluju na posteli a nemůžu usnout. Asi jsem se nezachovala úplně nejlíp. Ean
vypadal, že je docela rád, že mě vidí a já jsem ho jenom tak odbyla. Je pravda, že za celou tu
dobu, co jsem ho neviděla, jsem si snažila nalhávat, že mezi námi o nic nejde. Že jsme prostě
parťáci, kteří si věří na život a na smrt. A že to co se dělo na vojenské základně pro nás nic
neznamenalo. Vlastně jsme si nikdy neřekli, co to znamená. Proč taky?
Určitě by nás nenechali pracovat spolu, kdyby zjistili, že spolu něco máme. Ale teď už je to
možná jedno.

Převaluju se další půl hodinu a spánek se mi stejně vyhýbá. Posadím se na posteli a najednou
ucítím něco divného. Takovou neutuchající potřebu něco udělat. Něco špatnýho. Vstanu,
nazuju si boty a vyjdu na chodbu. Eanova ubikace je hned vedle té mojí. Ani nezaklepu a
jenom vlezu dovnitř. Už je docela pozdě a jak jsem předpokládala Ean spí. Snažím se být, co
nejvíc potichu, abych ho nevzbudila. Sundám si boty a potichoučku si lehnu k němu na
postel. Je vycvičený a samozřejmě ho to vzbudí. Musí se mít přece jako správný agent vždy
na pozoru. Dřív než stihne jakkoliv zareagovat se k němu přitisknu. Nic neřekne. Je mu to
jasný. Nechá mě, abych si k němu lehla do náruče, a přitiskne si mě k sobě.
Sice to není správné, ale já to teď potřebuju. A jaká jiná láska je lepší, než ta zakázaná?