VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Po příletu na letiště Teteboro na nás čeká černý sedan, který nás odveze do hotelu na Manhattenu. Cesta z letiště trvá asi půl hodiny. Když vystoupíme před hotelem venku už se začíná stmívat. „Měli bychom si pospíšit. Jestli to máme stihnout." Ean jenom pokývne hlavou. Vytáhne z kufru auta dva menší černé kufry.

Na recepci si vyzvedneme kartu od pokoje. Recepční je velice milá drobná brunetka, která nám popřeje hezký pobyt a nasměruje nás k výtahu. Samozřejmě nebylo chytré vzít na sebe svojí kombinézu, ale naštěstí pro nás byly nachystané dva kufry v letadle s nějakým naším oblečením z ubikace. Takže jsem se ještě v letadle převlékla do džínů, trička a kožené bundy.
Pokoj máme ve dvacátém patře. Celý hotel je moc pěkný, moderní, ale zároveň je tu nádech něčeho starého, co hotelu dodává kouzlo.
„Nikdy jsem tu nebyla." Prohlásím, když Ean přikládá kartu ke čtečce na zdi. „Já taky ne. Víš kolik tu musí stát jedna noc?" ušklíbne se. „Ne, já myslím v New Yorku."
„Vážně?" Rozsvítí světla. Hned první, co mě zaujme je protější stěna, na které jsou od podlahy až ke stropu obrovská okna. Dojdu k jednomu. Je tu nádherný výhled na město. Uprostřed stojí na koberci dvě křesílka se stolkem. Taky je tu pracovní stůl se židlí. Jsou tu ještě dvoje další dveře kromě těch vstupních. Otevřu jedny. Je to ložnice. S obrovskou postelí s velkými polštáři. Stěny jsou ze světlé barvy se zlatými pruhy. Všechen nábytek je z tmavého dřeva a vypadá vážně luxusně a draze. Druhé dveře vedou do druhé ložnice. V každé je samostatná koupelna, která je vybavená stejně luxusně se zlatavými prvky. V celém pokoji jsou všude zrcadla. Jako kdyby pracháči, co si obvykle tyhle pokoje pronajímají, měli potřebu se neustále prohlížet. Jsem tak zaujatá tím, jak to tu vypadá, že jsem skoro zapomněla proč tu jsme. „A co teď?" Zeptám se Eana. Koukne se na mobil. „Myslím, že bychom se měli jít převlíknout. Za dvě hodiny nás tu má vyzvednout auto, co nás tam odveze."
„Tak já půjdu sem." Ukážu na jeden z pokojů. „Já si myslím, že budeš spíš chtít do toho druhýho." A ukáže s úšklebkem za sebe. „Teda pokud po mě nechceš, abych si vzal lodičky." Zazubí se. Protočím oči, obejdu ho a vlezu do druhého pokoje. Zabouchnu za sebou dveře a slyším, jak on zabouchne ty svoje.
Už chápu jeho připomínku. Dveře od skříně jsou otevřené a na dně leží několik různých párů lodiček a na ramínkách v ní visí několik šatů. Ean mi můj kufr položil ke stolku, na kterém vidím další kufřík. Je taky černý, ale ne moc velký. Otevřu ho. Je v něm spousta věcí na make-up a kulma.

Vylezu ze sprchy a za mnou jde pára, která zamlží zrcadlo nad umyvadlem. Vlezu si do měkoučkého bílého županu, co jsme našla na polici. Mokré vlasy si zabalím do ručníku a posadím se na postel. Je tak měkká jako ten župan, co mám na sobě. Nejradši bych se zachumlala do peřiny a umřela tu.
Odnesu si kufřík s make-upem do koupelny. Když jsem už skoro namalovaná Ean zaklepe na dveře. Od pokoje. Vyběhnu z koupelny a postavím se za ně, aby mě slyšel. „Ještě nejsem hotová." Oznámím mu.
„To mi je jasný. Počkám na tebe dole na baru."
„Dobře. Za chvilku budu hotová." Vrátím se zpátky do koupelny a domaluju si rozdělané stíny. Potom si nakulmuju vlasy a dva prameny z jedné strany hlavy si sepnu několika pinetkami. Nastříkám je ještě lakem, aby držely. Přesunu se ke skříni a prohlédnu si všechny šaty. Myslím, že ty zlaté budou ideální. Vezmu si k nim černé lodičky s volnou špičkou a páskem přes kotník a nárt. Podívám se na sebe do zrcadla. Šaty mi dokonale obepínají postavu, která se za ten rok zpevnila. Nejsou ani dlouhé, ani moc krátké. Úzká sukně mi končí nad koleny. Vršek je taky upnutý s hlubokým výstřihem a s dlouhými nabíranými rukávy. Šaty mají vlastně úplně obyčejný střih, ale ozvláštňuje je látka, ze které jsou ušité. Nedokážu říct, co za látku to je, ale jsou celé ze zlatých třpytek. Vezmu si k nim ještě černé psaníčko, které najdu ve skříni, a které se mi hodí k botám. Dám si do něj mobil a flešku. Ean má úplně stejnou. Byly v obálce u spisu v letadle. Na ně máme nahrát informace z jeho počítače nebo mobilu. Máme k ní taky koncovku pro strčení do mobilu.
Ještě jednou se na sebe podívám do zrcadla. Vůbec se nepoznávám. Už je to dlouho, co jsem se mohla takhle vyfiknout. Naposledy na střední, kdy můj život byl ještě normální.

Sjedu výtahem do haly k recepci a potom se vydám k baru za Eanem. Sedí na barové židli a drží skleničku v ruce. Má na sobě černý oblek a bílou košili. Vypadá v tom vážně sexy. Pár metrů před tím, než k němu dojdu se otočí mým směrem. Když mě zahlédne pousměje se. Nervózně se na něj usměju zpátky. „Tak co? Není to moc?" zeptám se ho.
„Páni, Clayová." Nakloní se ke mně. „Jsi nádherná." Pošeptá mi do ucha. Myslím, že se trochu červenám. Usměju se na něj a poděkuju. „Můžeme jít?" zeptám se ho. „Jo."
„Myslím, že barman nevěděl kolik ti je, když ti nalil, co?"
„Je mi skoro osmnáct. V Evropě bych za chvíli mohl."
„Jenže jsme v Americe." Dojdeme k východu a postavíme se na ulici. Je příjemné teplo, ale není horko.
„Zajímalo by mě, jak to dělají ve filmech. Kam se jim pod ty šaty vejde pistole?"
„Asi sis vzala špatný šaty na práci. Rád ti je pomůžu svlíknout jestli se chceš ještě převlíknout." Podívá se na mě a zazubí se. „Já myslím, že takhle je to v pohodě. Ty jí určitě máš viď?" odvětím mu. „To je jasný."

Vyzvedne nás stejný řidič, ale luxusnějším sedanem. Odveze nás před Plaza Hotel. Když zastaví, Ean vystoupí první a otevře mi dveře dřív něž to stihnu já a podá mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Postává tu pár lidí venku. Mají na sobě elegantní šaty, určitě míří taky dovnitř.
Přijdeme ke vchodu, kde stojí dva obrovští chlapy v oblecích. Ean vytáhne ze saka pozvánku a ukáže jim jí. Pustí nás dovnitř. Je to tu ještě mnohem hezčí a luxusnější než v našem hotelu. Projdeme do zadní části k baru. Je tu spousta lidí. Určitě hodně bohatých lidí. Všichni jsou ve věku okolo dvaceti až dvaceti pěti. Kluci jsou převážně v oblecích a holky v nejrůznějších šatech od světových návrhářů. Je tu trochu šero, které vytváří takovou tajuplnou atmosféru.
„Dáš si něco?" zeptá se mě Ean, který se obrátí na barmana. „Něco mi objednej."
Sobě objedná whisky a mě šampaňské. Rozhlížím se po okolí a snažím se zahlédnout náš cíl. Bohužel je tu vážně hodně lidí.

Jsme tu už asi hodinu a pořád jsme ho neviděli. Bavíme se s lidmi okolo. Všichni jsou z vyšších vrstev. Děti majitelů nadnárodních korporací, privilegovaní. Snažíme se vypadat, že sem patříme. Všem tvrdíme, že jsme bratr a sestra a že naši rodiče jsou právníci a mají svojí hrozně úspěšnou firmu v Kanadě. Záměrně se vyhýbáme zmínce o jménu té firmy. Už mě začínají bolet nohy. Navrhnu teda, abychom si šli na chvilku sednout. Jsou tu křesla se stolky po stranách. K jednomu se posadíme. Ean si odskočí a nechá mě tam sedět samotnou. Dopíjím svoje už třetí šampaňské zrovna když si ke mně někdo přisedne. Je to on! Je to Christian Beaufort. Snažím se nedát na sobě nic znát. Přisune ke mně novou skleničku se šampaňským. „Koukám, že už máš dopito." Řekne a podívá se na mě tmavě hnědýma očima. Má tmavé vlasy, skoro až černé. Sice jsou krátké a kudrnaté. „To mám." Souhlasím a sklenici si od něj vezmu. „Tvůj přítel tě tu nechal?" zeptá se mě s lehkým přízvukem. „Není to můj přítel. Je to můj bratr Jason." Jakmile to dořeknu, usměje se. „Jsem Christian." Podá mi ruku.
„Ashly." Stisknu mu jí s úsměvem.