VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Po pár skleničkách šampaňského a asi hodinové konverzaci s Christianem zjišťuji, že je to charismatický mladík. To, co jsem však stále nezjistila, je to, jak se dostat k jeho telefonu. Vytáhnul ho jenom jednou z vnitřní kapsy saka, když musel někomu odepsat. Vlastně by to mohlo být celkem jednoduché, stačilo by ho svézt. Jít s ním na pokoj a bylo by. Jenže to už by ze mě nebyl agent, ale šlapka, a to se mi úplně nezamlouvá. A nejspíš by z toho nebyl ani nadšený Ean. Na druhou stranu, nevím jestli si můžeme vybírat. Musíme tenhle úkol splnit. Ale najdu jiný způsob, i když mě teď zrovna žádný nenapadá.

„Nechceš jít na chvíli na vzduch?" zeptá se mě Christian. Na chvíli jsem přestala vnímat, co mi vypráví. Odsouhlasím mu jeho návrh a následuju ho od stolu, kde jsme seděli. Dovede mě na střešní terasu hotelu. Je odtud krásný výhled na světla města pod námi. Zastavíme se u zábradlí, které terasu ohraničuje. Na jeden lok dopiju zbytek obsahu skleničky, kterou jsem si přinesla s sebou. Christian se podívá na mě a pak na prázdnou skleničku v mojí ruce. „Donesu ti další." Prohlásí aniž by se zeptal, jestli ještě chci. „Počkej tu, hned jsem zpátky." Neprotestuju a hned jak zmizí za skleněnými dveřmi, využiju chvilku a zavolám Eanovi. Chvíli mi to nebere. Ale pak uslyším z mobilu jeho hlas. „Kam jste zmizeli?" zeptá se mě. „Na střechu. Nevím, jak se dostat k jeho mobilu. Má ho furt ve vnitřní kapse."
„Zkus se k němu nějak dostat."
„Zkusím. Ale nemyslím si, že to vyjde. Ale mám plán, jak to kdyžtak udělat jinak."
„Jak?"
Zrovna zahlédnu, jak se Christian vrací. „Pak se ozvu." řeknu do telefonu. „Dobře, kreju tě."
Christian mi podá vysokou skleničkou plnou zlatavých bublinek. Až při telefonátu s Eanem mi došlo, že vlastně nemusíme ty informace získat dneska. Stačí si získat francouzovu důvěru a pak toho využít. „Někdo tě shání?" zeptá se mě s pohledem na mobil, který si schovávám zpátky do psaníčka. „To byl jenom brácha. Má strach, kam jsem zmizela. To víš, starší brácha." pokrčím rameny a pousměju se. „To je hezké, že má o tebe starost. Je to správné. Já sourozence nemám, takže to bohužel neznám."
„Někdy je to, ale dost otrvaný mít sourozence."
„Ale aspoň bych měl někoho v rodině, kdo by na mě měl čas a jenom pořád nepracoval. Ne jenom svého otce." přes tvář se mu mihne smutek.
Povídáme si asi dalších deset minut o jeho otci a jeho práci, když najednou ze dveří vyběhnou čtyři kluci. „Chrisi!" vykřikne jeden z nich. Všichni jsou evidentně dost opilý. „Hledáme tě jakou dobu. Neumíš brát mobil?" Pak se všichni hromadně podívají na mě. „Tady má někdo randíčko." začnou se smát a ještě vytrousí několik rádoby vtipných poznámek. Využiju situace a vykročím k odchodu. „Asi radši půjdu. Brácha mě už stejně hledá."
„Počkej." zastaví mě Christian. „Dáš mi svoje číslo? Budu v New Yourku ještě nějakou dobu. Tak bychom mohli někdy zajít na kávu, nebo tak." zeptá se mě. Jeho kámoši zmlknou a všichni na mě začnou zírat a čekají, co odpovím. „Dej mi svoje a já se ti ozvu." podám mu mobil s otevřeným číselníkem na vytáčení čísel a nechám ho aby mi napsal svoje číslo. „Dobře, budu čekat." pousměje se. Když odcházím směrem ke dveřím, slyším, jak se za mnou parta kluků začne hlasitě bavit.

Vrátím se k baru, blízko stolu, kde jsem se s Eanem rozdělili. Rozhlížím se všude okolo, jestli ho někde nezahlédnu. Nikde ho nevidím, zkouším mu volat, ale nebere mi to. Procházím mezi lidmi na večírku a rozhlížím se všude okolo, ale pořád ho nevidím. Po několika minutách mi telefon zvedne. „Kde si?" zeptám se ho. „Něco jsem řešil. Sejdeme se venku, měli bychom vypadnout."

Vyjdu na ulici před hotelem a za chvíli vyjde stejným východem i Ean. Zdá se být trochu rozrušený. „Stalo se něco?" zeptám se ho. „Potkal jsem tu jednu bývalou spolužačku. Samozřejmě mě zná jako Eana. Nemůžeme tu zůstat. Co ty? Máš to?"
„Nemám, ale mám jeho číslo a čeká, že se mu ozvu. Pak ti řeknu můj plán." Přijde mi, jako by mě ani neposlouchal. Mávne na taxík, který stojí o pár metrů dál a čeká na klienty, kteří budou chtít jet z večírku domů. „Co zajet někam na drink, když konečně nejsme zavřený pod zemí? Nikdo nemusí vědět, že už nejsem na večírku." Zdá se mi to jako dobrý nápad. Konečně můžeme využít chvilky být spolu i jinde než v práci. Jestli se tomu tak dá říkat. Nastoupíme spolu do taxíku.
„Kam to bude?" zeptá se taxikář mexického původu. Ean mu řekne, ať nás odveze do baru někde tady v okolí, který ale není moc na očích a nechodí tam moc lidí.