VOJÁK [KNIHA 2.]

KAPITOLA OSMÁ

Na okenní parapet bubnují kapky deště. Stékají po skle. Obloha je tak temná, že není vidět ani strom, který stojí přímo naproti budově. Déšť mi nikdy nebránil ve spánku, ale dneska se mi nějak nedaří usnout. Mám ještě mokré vlasy po večerní sprše, kterou jsem si dala hned po tréninku. S ostatními členy čtyřicátý pátý jsme celý den dřeli. Někdy k odpoledni jsem se zaslechla, že se ze mě a Matta snaží vyždímat maximum. Dokonce dali sázky o to, jak dlouho vydržíme. Dopadlo to tak, že všechno vyhrál Paxton – nejstarší a očividně nejzkušenější z jednotky. Ani Johny si nemyslel, že vydržíme to co oni. Mohla bych to brát jako urážku, ale byla jsem nadšená z těch jejich překvapených výrazů.
Projdu kolem pánských umýváren. Světla na chodbě se rozsvítí, pokaždé když projdu kolem senzoru. Mám pocit, jakoby mě tady všichni sledovali. Po pravém boku mám tréninkovou místnost a přímo před sebou pozoruji pootevřené dveře do dámských umýváren.
Seběhnu schody do přízemí. Minu jídelnu a projdu skleněnými dveřmi do další chodby. V tomhle křídle jsou všechny kanceláře. I kancelář mého cíle. Do generálovy kanceláře vede vchod přes místnost jeho sekretářky. Je tady úplně prázdno. Všichni vojáci spí v horních dvou patrech. I přesto se pořád ohlížím a nastražuju uši, abych případně zaslechla kroky. Nenapadá mě totiž žádná výmluva, jak bych mohla odůvodnit, proč jsem v generálově kanceláři, kdyby mě tady někdo načapal.
Svižně projdu přes křiklavě vyzdobenou kancelář mladé sekretářky, která očividně moc vkusu nepobrala. Překvapuje mě, že dveře od její kanceláře zamčené nejsou, ale ty od generálovy ano. Tak fajn. Někde tady musí mít náhradní klíč. Prohledám nejbližší skříňku. Je plná všemožných blbostí. Divím se, že jí to Generál trpí.
Při prohledávání nejspodnější poličky zavadím o porcelánovou postavičku panenky držící deštník. Panenka spadne na zem a trup se jí oddělí od nohou. Nezpůsobí to moc velkou ránu, ale přesto praskavý zvuk protne ticho jako výstřel. Na chvíli podržím panenčin trup v ruce. Má jemné ručně malované rysy. Je trochu děsivé, jak mile se usmívá. Vlasy jí spadají až po ramena. Je to dáma. Vkusná a elegantní. Škoda, že si z ní její majitelka nebere příklad.
Obě části panenky zastrčím až úplně dozadu k zadní straně skříňky. Obrátím pozornost na sekretářčin stůl. Prošmátrám všech šest šuplíků. Ten jeden se mi zdá méně prostorný než ty ostatní. Prohmatám ho a na jeho spodní straně zarazím nehtem do malé prohlubně. Šuplík má další úložný prostor. Odklopím dřevěnou překližku. Najdu několik nažloutlých zalepených obálek, jmenovku a svazek klíčů. Prohlédnu si jmenovku. Stojí na ní: Judith Noelia Kennethonová. Generálova dcera, podle věku. Je tam i její fotka. Není svému otci moc podobná. Na můj vkus je až moc výstřední. Světlé vlasy, nevkusné kulaté brýle a na krku náhrdelník z knoflíků. Čekala jsem, že pokud má Generál dceru, bude elegantní a vycvičená. Tahle nevypadá, jako by jí vychoval armádní veterán.
Jmenovku hodím zpátky a vezmu si jenom svazek klíčů. První zkusím strčit do klíčové dírky ten největší. Trefa! Dveře se bez sebemenšího zvuku otevřou. Měli by si pořídit zámek na otisk prstu nebo tak něco, ale zatím to, naštěstí pro mě neudělali. Než se stihnu dostat ke generálově stolu, rozezní se místností alarm. Leknutím nadskočím. Hned mi, ale dojde, že to nemá nic společného se mnou. Jde o běžné cvičení. Trénuje se to pro případ nouze. Třeba když se někde něco semele a celé základna bude rychle nasazená.
Mám ani ne minutu na to vyběhnout ven než ostatní seběhnou dolu a najdou mě tady. Mohla bych tady i zůstat, ale ostatní by mě hledali a stejně by mě tady našli, takže rychle otočím zámkem, hodím klíče do šuplíku a vyběhnu z obou kanceláří. Potom ještě skleněnými dveřmi. Stihnu to těsně předtím, než ze schodů seběhne Johny.
„Kde jste tak dlouho? Už tady na vás čekám.“ Zasměju se. Velitel chce něco říct, ale zaslechne dusot ze schodů. „Jsme všichni tak jdeme.“ Zavelí.
Sice jsem nezískala nic, co bych proti němu mohla využít, ale aspoň vím, jak se tam nepozorovaně dostat. Běžíme do zbrojnice, kde se navlečeme do vojenských vest, které nejsou dvakrát pohodlné. Mají hodně kapes a jsou nepříjemně objemné. Z kovové police seberu helmu a nasadím si jí na hlavu. Přezuju se z lehčích bot do těžkých kanad. Ostatní kolem už dělají to samé. Z ostatních zbrojíren jsou slyšet těžké kroky ostatních. Každá jednotka má svojí malou zbrojnici. Kdyby byla jedna velká nastala by strašná motanice a nikdo by se tak rychle nedostal na nástup. Poslední, co mi zbývá, je samopal, který seberu ze stojanu. „Všichni?“ zeptá se Velitel. Všechny nás před odchodem přejede pohledem. Je jeho úkol zajistit, aby všichni měli všechno a byli v čas na místě.    
Postavíme se do pozoru v pětiřadém zástupu po dvou. Už jsme to s nimi trénovali. Byl to celkem zmatek. Ani já ani Matt jsme neměli naprostý tušení, co se děje. V noci nás probudil příšerný kravál vycházející ze zdí a potom jsme už slyšeli jenom Petersonův hlas.
Zatímco stojím vedle Matta se samopalem v ruce, začnu přemýšlet o Eanovi. Co teď asi dělá on? Nejspíš spí. Neviděla jsem ho tři týdny. Asi by se na mě naštval, kdyby zjistil, že jsem celou tu dobu nevěnovala ani chvilku případu. Pracovala jsem na sobě a snažila se psychicky vyrovnat s tím, že mě vyděsilo něco tak… nemám pro to správnej výraz.
Uvědomuju si, že takhle bych od problémů neměla utíkat, ale nevěděla jsem co dělat. Snad to Ean pochopí. Ne, ale vážně, měla bych se případu věnovat, jinak nikdy nebudu mít možnost mu to říct. První co udělám, až se vrátím do postele, bude, že si projdu ty složky, co mi sem poslal Collinson. Jsem agentka na nic. Mám se strat o práci ne o svoje city.
Jo všichni mají pravdu, city mi brání ve zdravém úsudku. Jela jsem sem, sama, abych si od nich držela odstup. Takže končím, odteď existuje jenom práce!
                             ***

„Mluv o sobě!“ odporuje mi Stuart. „Já jsem se neflákal. Prošel jsem záznamy. Armáda nedávno nabrala několik stovek nových rekrutů.“
„Stovky?“
„Asi tři sta.“ Odpoví mi. „Jo to si to zúžil. Už si to poslal Eanovi?“
„Ne, chtěl jsem to nechat na tobě. Vlastně mu to můžeš říct hned.“ Jen co to dořekne, objeví se na obrazovce Eanův obličej. První čeho si hned všimnu, jsou ty jeho zelené zářící oči. „Ahoj, Clayová.“ Pozdraví mě. Nesměle se pousměju a pozdravím ho taky. „Máte něco?“ zeptá se. Povím mu to, co mi před chvílí řekl Stuart. „To je to jediný, co jste zjistili? Čekal jsem, že toho budete vědět víc, když jste se tak dlouho neozvali.“
Když pozoruju jeho čelisti, jako se pohybují nahoru a dolů všimnu si, že je něco jinak. Ean se už dlouho neoholil, na tvářích mu raší krátké strniště. Sluší mu to. Vypadá s tím víc mužně.
„A ty si něco našel?“ zeptám se ho. „Vlastně nic moc. Věnoval jsem se výcviku. Talie je vážně skvělá lektorka.“ Vážně? Vážně to řekl? Zajímalo by mě, co všechno ho učí.
„Nebude to trvat dlouho a přejdu ze simulátoru k menšímu letadlu.“
„Eana měli bychom se soustředit na práci.“ Prohlásím rázně. Možná až moc rázně. „Dobře, máš nějaký plán, Clayová?“
„Jo, Stuarte rozděl ty rekruty na tři části. Každej projdeme jednu a zaměříme se na cokoliv podezřelého.“
„Rozumím.“
„Budu čekat. Zatím.“ Ean hovor ukončí. „Čekal jsem, že mu to řekneš.“ Řekne Stuart.
„A co jako?“
„To, že k němu hoříš nesnesitelnou láskou.“ Ušklíbne se. Zahrnu ho vražedným pohledem a představuju si, jak mu přikládám hlaveň ke spánku. Možná mám nějaký psychický problém, když si to představuju.
„Už se ti to tiskne.“ Oznámí mi. Tiskárna vedle jeho stolu začne blikat, hučet a pípat. Vezmu do ruky první papír, co vyjede. Podívám se na fotku a zůstanu stát jako opařená. Jméno mi povědomé není. Caroline Damondová. Otočím list směrem k Stuartovi. I on se přestane na své kancelářské židli točit.
Beze slova si vyměníme pohledy.