Fáze Pád

#2

Po koncertě byla ještě autogramiáda, na kterou jsem bez váhání šla. Čekala jsem tři hodiny ve frontě a když jsem se dostala až k Petrovi, zdvedl se ze židla a odešel.
,,Aha, tak dobře," řekla jsem si tiše a chystala se odejít. Když jsme byla už u vchodových dveří, tak jsem se otočila uviděla jsem Petra na schodech. Se smutným výrazem v obličeji jsem sklopila hlavu a odešla.

Doma mě čekalo nemilé překvapení. Složenky z úřadů. Sedla jsem k počítači a vše co bylo potřeba, jsem zaplatila.

(Klára - stále kamarádka Andrei, sms)

,,Proč jsi zdrhla? Vždyť je ta after party. Jsou tu oba kluci ze Slzy.Lukáš i Petr''

,,Já nevím. Jsem trochu smutná, že jsem se dostala až k Petrovi a on se zvedl a vesele odešel."

,,Ahoj, tady Petr. Moc mě to mrzí. Dám ti podpis a vše, co si budeš přát tady. Přijď sem."

,,Slyšela jsi ho. Tak koukej přijít!" dořekla Klára a hovor ukončila.

Upravila a převlékla jsem se šla zpět do kulturního domu, kde se konala after party.

Petr:

Doufám, že přijde. Když jsem ji uviděl v hlavě se mi objevila dost bujná fantazie.(Všichni si dokážeme představit)
Přesedl jsem ji na barovou židličku, která byla blíž ke dveřím. Čekal než přijde a pomalu upíjel pivo.
Otevřeli se dveře a já čekal, že vstoupí. Ale byl to jenom nějaký plešatý, asi dvoumetrový chlap. Vypadal jako naše ochranka. Po dlouhém čekání jsem měl v sobě asi pět piv a ona stále nikde.

Andrea:

Ježiši mě se tam tak nechce. Je celkem blbý koukat pootevřenými dveřmi, co Petr dělá. No půjdu tam.
Fuuu... Tři... Dva... Jedna.. Otevřela jsem dveře a rozhlídla jsem se po celé místnosti. Hned ke mně přiběhla Klára a dovedla mě k Petrovi.

Petr:

Pane bože. Já ji možná nebudu ani schopný jí ten podpis dát. Sakra, už je tady... Dýchej Petře.

,,Ahoj.." řekla trochu nervózně.

,,Ahoj, chceš ten podpis?" ujišťoval jsem se
,,No.. Nemusíš. Já jsem Andrea." podala mi ruku a začali jsme kecat.
Po nějaké době jsme si zvedli od baru a šli jsme tancovat. Divím se, že mě Petr přemluvil. Začínalo se to tady pomalu vyprazdňovat a už jsme tady byli jenom my s Andreou a Klára s Lukášem. Oni dva byli teď v jiným světě (chápete).
,,Nechceš jít ke mně?" zeptal jsem se jí, ale ještě dvakrát jsem to musel zopakovat, protože mě neslyšela.
,,Ne, skoro se neznáme. Kdyżtak někdy jindy. Už půjdu domu, ahoj!"
,,Počkej, dej mi alespoň číslo." okřikl jsem ji ještě.
Číslo jsem dostal, ale potom hned zdrhla.

Andrea:

Tento večer byl naprosto skvělý, ale k Petrovi jsem jít nechtěla. Přišlo mi to takový blbý. Jela jsem metrem jenom s nějakým chlápkem, který nevypadal úplně hezky. Trochu jsem se bála. Naštěstí to bylo bez všeho možného a já se dostala bez problému domu.
Ale...