MY ANGEL (Harry Styles) *POZASTAVENO*

Nová naděje...

„Sophii prosím alespoň trochu se snaž. Neříkej že to vůbec nejde. Nějaký cit v nohou máš, i když ne velký tak se snaž" hučí do mě Theo můj terapeut. Je tu každý den aby na mě dohlédl spolu s Fabricií mojí ošetřovatelkou kterou zaměstnal Harry a která tu s námi i bydlí.

Harry nechal předělat celou spodní část vily kde mám teď já svůj pokoj. Theo sem dojíždí každý den aby se mnou cvičil. Je pravda, že díky němu cítím už ruce a můžu hýbat horní polovinou těla, ale nohy mě stále neposlouchají. Někdy mě neposlouchá celé mé tělo. Tak strašně nesnáším, když se o mě musím někdo starat. Proč to prostě nevzdají.

Když jsem se probrala po třech týdnech s komatu v Chicagu v nemocnici a zjistila, že od krku dolů necítím tělo můj svět se roztříštil. Nechtěla jsem nic slyšet. Uzavřela jsem se do sebe. Nemůžu se hýbat, nemůžu tančit. Už nikdy.

Neměla jsem úplně poškozenou páteř jen otok kolem několika obratlů který tlačil na míchu a dva obratle byli roztříštěné. Naštěstí šli operativně spravit a já bych se měla opět pohybovat. Ale kdy, kdy to bude a pocítím někdy vůbec opět naplno svoje nohy. Kdy? Nesnáším to,  tu bezmoc. Odkázanost na někoho.

Nemá už sílu. Každý den to samé. Ale Harry to nevzdává. Kolikrát za těch pár měsíců jsme se dohadovali o tom aby mě dal někam kde mě nebude mít na očích. Nechci tu být nechci, aby viděl jak se trápím. Ale on to nechápe. Je tak tvrdohlaví. Ničí mě když mě takto vidí. Bezmocnou.

Podívám se na Thea a on mi pohled oplácí. „Co Sophií, nedívej se na mě takto. Já vím že to jde. Musí to jít. Copak se nechceš zase postavit a tančit" vybalí to na mě a mě vyhrknou slzy do očí to neměl říkat. „Já už nikdy nebudu tančit Theo, nikdy. Proč to prostě nevzdáš" zašeptám a on se jen podívá na Fabricii která sedí u okna a zavrtí hlavou.

„Proč to děláš Soph. Copak to nechápeš, Harry pro tebe dělá první poslední, každý se snaží a jen ty to prostě vzdáváš. Soph ty budeš chodit tak to prosím pochop. Je to teprve tři měsíce, tvoje tělo se musí dát dohromady. Nevzdávej to" hučí do mě teď už i Fabricie a já zavřu oči a snažím se nevnímat svět kolem. Nechci, nejde to....

„Auuuu bože to bolí" mým tělem najednou projede prudká bolest vystřelující do obou nohou. Je to k nevydržení. Theo mi právě zvedl pravou nohu a ohnul jí v koleni a pak to přišlo.

„Soph co se děje, co cítíš" oba jsou okamžitě u mě a s obavami na mě hledí. „Theo ta bolest, strašně to bolí chápeš bolí to. Já cítím bolest v nohou" začnou mi téct slzy a než se naděju všechno se začně dít hrozně rychle.

Theo volá Derekovi co se stalo a Fabricie mi pomůže se obléknout i přes tu přetrvávající bolest která ale pro mě znamená hodně protože jsem do teď žádnou necítila. Derek posílá sanitku která je u vily do pár minut. Nepřestávají mi téct slzy, i když jsou to spíš slzy radosti, kterou jsem už dlouho nepocítila, než slzy bolesti. Bolest nepřestává.

O dvě hodiny později

*pohled třetí osoby*

Dívka ležící na nemocničním lůžku se poprvé po mnoha dnech bezmoci, která se rozprostírala v její duši usmívá a odváží se doufat. Mladý lékař, který před pár minutami opustil pokoj jí dal naději. Bolest, která jí dnes ráno projela tělem a musela být zmírněna léky jí dala tu naději, že bude opět stát na vlastních nohou. Otok ustoupil na tolik, že její nohy sice bolí, ale konečně po tolika měsících je cítí. Už nejen to lehké brnění, cítí bolest a může s nimi lehce pohnout. Bez pomoci.

Mladý muž vcházející bočním vchodem do budovy nemocnice za doprovodu ochranky a nezbytných novinářů si to namíří přímo k mladému lékaři, který již jeho příchod očekává. Pozdraví se s ním stiskem ruky a oba se vydají k pokoji dívky. Jeho výraz se během chůze změní s utrápeného a plného starostí, v pohled ve kterém se zračí naděje. Na jeho lících se opět objeví malí úsměv. Po tolika měsících strachu a obav může konečně cítit naději. Před pokojem se oba rozloučí a muž vchází do pokoje za dívkou.

Jejich pohledy se střetnou a o pár minut později si oba leží v náručí. Po tolika dnech beznaděje a hádek se jejich rty opět střetnou a ona vnímá jen jeho vůni a teplo jeho těla, které jí tolik scházelo. Jeho doteky jsou to co tak dlouho odmítala a ona je teď naplno přijímá stejně jako on ty její. Jsou spolu opět. Už nejsou jen dvě osoby žijící na jednom místě. Už jsou opět jedna duše a jedno tělo.

Nemusejí nic říkat. Slova tu nejsou potřeba. Milují jeden druhého a oba to vědí. A nyní pociťují oba i tu naději. Novou naději, že bude vše zase v pořádku.

Další díl je na světě milánkové moji. Tak snad se vám bude líbit ☻☻☻

Coment & Votes díky moc zlatíčka ♥

With big love...♥♥♥♥

Vaše Nat...