Už je to tady zase. Ta chvilka, kdy mi je tak hrozně špatně. Uvnitř. Bolest na srdci. Psychicky jsem úplně vyčerpaná, nemám sílu se ani pohnout. Není to z ničeho konkrétního, prostě ze všeho najednou.. Všechno na mě dolehlo, těžké jako balvan. Proč, proč se mi to děje? Poslední dobou stále častěji.. Přijdu si tak zbytečná, opuštěná, ošklivá, hloupá, tlustá.... I když vím, že to není pravda, aspoň ne úplně a ne úplně všechno. Tak proč to v té hlavě mám.. Ať to jde pryč, všechny ty ošklivé myšlenky. O něm, o ní i o dalších. Chci mít v hlavě prázdno, bez myšlenek. Chci se učit, nejde to. Chci spát, nejde to. Cokoliv co chci dělat nejde. Proto radši nedělám nic.. Chci jen ležet.. třeba na pláži v Anglii. Joo Anglie, tam mi bylo nejlíp. Mám teď tak snížené sebevědomí.. ne že by někdy bylo nějak vysoké, ale teď je jako by bylo tak tenké a někdo ho sfouknul na zem.. Podívám se do zrcadla a zase odvrátím zrak. Tak ošklivá. Ani ty šminky nepomáhají. Nemám ani chuť k jídlu. Nechci jíst, ale jím. Moc. Buď se přejídám nebo hladovím.. Nikdo neví jaká doopravdy jsem, uvnitř. Nechci, aby to někdo věděl. Ale zároveň chci. Chci, aby mě někdo objal a řekl, že to bude dobré. Nic víc, nic míň. On už část udělal.. Málo, ale přeci jen.
Napsáno asi trochu zmateně, psala jsem když mi nebylo zrovna nejlépe.
ČTEŠ
Střepy
Short Story💭📝 Myšlenkový pochody. Citový výlevy. (Ne)smyslný úvahy. Střepy z mého života a z mých představ. Co shromažďuju, píšu od roku 2015 a 1998.
