Střepy

Světlo ve tmě

Byla teplá letní noc.  Tma mě schovávala do svých temných zákoutí. Citila jsem teplo. Teplo na své pokožce. Uvnitř jsem necítila nic. Teplo ani chlad, jen prázdno. Mé pocity mě nemohly hřát.  Žádné nejsou.
Procházela jsem se temnými uličkami a snažila jsem si ještě naposledy vzpomenout na ty vzpomínky, které mě ničí. Na lidi, kteří mě ničí. Zabíjí mou duši. A za to je nenávidím. Z celého svého chladného srdce.
Slyším jen nádherné ticho a klid. Nikde ani živáčka, jsem sama. Jaká to je úžasná metafora. Být sama a být sama.. Sedám si na opuštěnou lavičku v zapomenutém parčíku. Sama. A zase vzpomínám. Na ty nesplněné sliby, lži a urážky. Na tu bolest, na ten nekončící pláč. Na ty zatracený probděný noci.
Nechci vzpomínat na ty světlejší chvilky. Skoro žádné nejsou. Nestojí za to. Ty špatné a zkažené je stejně přebíjí. Zabíjí je. A tím zabíjí i každý dobrý kousek ve mně. Každou mou část, která ještě věřila a doufala v to hezké, pro co ještě stojí za to žít.
Horká slza mi stéká po tváři. Všechny vás zatraceně nenávidím. Rychle se zvedám z lavičky a rychlým krokem jdu tam, kam mě nohy nesou. Utíkám. Utíkám před jimi všemi. Dobíhám na konec. Koleje. Mohou znamenat cestu. Cestu nového začátku nebo konce. Stoupám si na okraj perónu. Před čáru, která má značit dál ne. Překračuji ji. Podívám se na své nohy a napadá mě zvrácená myšlenka. Ještě krok a.. Jen nehybně stojím dál. V dálce slyším přijíždět vlak. Vzhlédnu a sleduji blížící se světlo. To pohybující se světlo ve tmě mě fascinuje. Po tváři mi stéká další slza. Polknu a zavírám oči. Vlak začne houkat. Světlo je čím dál tím blíž a osvětluje mě i přes zavřená víčka. Slyším zvuk brzd a pousměji se. Mně už nikdo nemůže pomoci. A udělám krok...