Střepy

Stařenka

Nastoupila jsem do vlaku a vyjimečně jsem si šla sednout nahoru ve dvoupatrovákovi. Nebylo moc místa, ale na jedné čtyřsedačce to vypadalo z mého pohledu, že nikdo nesedí, tak jsem si tam šla sednout. Nejde mi do hlavy, proč každý radši sedí sám na celé čtyř sedačce, vždy když může. A ani já nejsem vyjímkou.. Ale sama jsem tam tentokrát nebyla. Seděla proti mně totiž taková malá stařenka. Proto jsem si myslela, že je tam volno. Byla opravdu drobná. A taková hrozně roztomilá. A někoho mi hrozně připomínala... Když jsem si ji prohlédla víc, najednou mi to došlo. Dlouhé vlasy, brýle, úsměv na tváři a zabořená v knížce. Vypadala jako já. Jako já tak za 45 let.Musela jsem se usmát.. Takhle bych také chtěla za půl století vypadat. Ta stařenka vypadala hlavně i velmi šťastně, tak spokojeně. Četla si knížku a usmívala se. Přemýšlela jsem o jejím životě. Co si třeba musela prožít, než konečně našla ten doživotní vnitřní klid. Mohla mít klidně celý život klidný, bezstarostný. Ale každá ta malinká vráska říkala něco jiného. Díky tomuto zážitku jsem si ještě více uvědomila, že si život chci opravdu užít naplno. Nepromarnit jedinou minutu. Abych pak ničeho nelitovala, abych byla jako stará, taky tak šťastná a spokojená jako ta stařenka z vlaku.