Střepy

Falešná naděje

Nejhorší je utápět žal v alkoholu. Těšit se po nepříjemném "zážitku" na těch pár loků a pak být myšlenkami jinde. Málokdy se tohle stane, ale stane.
"Proč zase piješ... Nechci, aby to bylo kvůli mně".. "Není to kvůli tobě" Ale najednou se z oka spustí jedna slza za druhou, se smíchem zároveň. Smích ne radosti, ale smutku. Zlehčení situace. Hah, nepomáhá. "Nechci, aby jsi pila kvůli mě".. "To už jsi říkal". Další slzy. "Jsi krásná holka a já tě mám hrozně rád, ale nemůžu s tebou být, nejsem na tohle, nešlo by to.." Teď už teče potok slz.. Neschopnost říct jakékoliv slovo. Ví to. Obejme ji, drží v náručí a nic neříká. Chápe. Ale vlastně nechápe nic. Pocit bezpečí v jeho náručí. I po tom, co řekl. Nemůžu s tebou být. Je to pořád v její hlavě.. Pak ji pustí, pohladí po ramenou a odchází. Všichni koukají. Je jí to jedno. Jde ven. Potřebuje na vzduch. Přijde za ní a přinese ji vodu. Jak milé...

A to je to poslední, co si pamatuje. Večer v mlze, ale pamatuje si to tak živě.. Jako by se to stalo nedávno, přitom už je to víc jak půl roku. Pamatuje si všechny ty hezký věci. Hezký slova, pohledy a úsměvy, kvůli kterým se rozešla s jiným.. Ale pak jako kdyby se z něj stal jiný člověk. Přestal ji zdravit, začal ignorovat.. Nechápala. Nechala to být, snažila se přes to přenést.. A teď? Děje se to znovu. Pomalu, ale jistě.. Všechno od začátku. Zase ty pohledy, úsměvy, pozdravy.. Píše jí. Baví se s ní. Ale záleží mu na ní nebo je to jen další falešná naděje?