In Moonlight [DOKONČENO]

STRACH

   ,,Áá!" vykřiknu bez ovládání. Rychle si dám ruku přes pusu, abych nemohla dál křičet. Tahle obří šelma by tu ještě mohla být. okamžitě vylezu na strom a snažím se rozdýchat ten šok. Asi po dobrých deseti minutách konečně dýchám normálně. Ale ze stromu slézt opravdu nehodlám. Další půl hodinu shlížím ze stromu, dokud si nejsem jistá že v okolí žádný vlk není. Potichu opatrně slézám ze stromu a pozadu se od něj vzdaluji. Když jsem na kraji lesa, nedbám na tichost a prostě a jednoduše utíkám. Ohlížím se zpět a nekoukám na cestu a do někoho vrážím. Rychle zvedám pohled a vidím Andrewa.

  ,,Co to děláš?" ptá se nepřátelsky. ,,Promiň. Nekoukala jsem na cestu." špitnu. ,,To vidím." neubírá na nepřátelskosti. ,,Ptám se, co jsi dělala v lese." říká drze. ,,Chtěla jsem se projít." nemá cenu lhát. Prohrábne si své tmavé vlasy a pohlédne na nebe. ,,Měla by jsi jít. Za chvíli bude tma." upozorňuje mě. Kývnu a odcházím. ,,A Karo, dej pozor." říká a v jeho očích které září jako slunce v houstnoucím šeru  je vidět úplně nepatrný strach. ,,Neboj se, dám." usmívám se. Jeho výraz náhle ztvrdne. Na jeho tváři se objeví posměšný úšklebek a otáčí se pryč. Taky se otáčím a pomalu odcházím domů. Jen na chvilku se otočím, ale nikoho nevidím. Jak se mohl tak rychle vytratit? Asi jsem s ním ani nemluvila. ,,To byl přelud, určitě tu nikdo nebyl." namlouvám si, ale vím že to určitě není pravda a Andrew tu byl.

***

  Domů přicházím až za tmy. Má máma mě pěkně seřve. ,,Můžeš mi říct, proč chodíš domů takhle pozdě?" ,,Byla jsem venku." odpovím podrážděně. ,,Nebuď drzá Karino!" křičí a vlepí mi facku. Já se jen víc rozzlobím a mířím do svého pokoje. Pro uklidnění ještě prásknu dveřmi. Sednu si k oknu tak jak to každý večer dělávám, koukám  na večerní kraj a doufám že někdo taky prožívá to co já. Ale uchvátí mě něco jiného. Měsíc, dorůstá. Asi za týden bude úplněk.