Zrada

15. kapitola

,,Je mi líto, Sofie. Tvoje matka tady dlouho nebyla, ani jako pacientka. Povídá se, že je dokonce nezvěstná!"

Vyšla jsem ven před nemocnici. O co tady, sakra, jde? Vytáhla jsem peněženku a v jízdních řádech jsem na zastávce našla tu zatracenou vesnici. Autobus mi jel za dvacet minut. Myslela jsem na Hedu. Dnes jsem se o ni měla postarat, ale asi to nestihnu. Snad to Olin pochopí. A také jsem myslela na to, co se kolem mě děje. Mamka a nezvěstná? Bylo to trochu na hlavu, ale já jsem v tom viděla naději. Možná ještě není mrtvá...nedělej si iluze, napomenula jsem se a zničeho nic se mi spustil vodopád slz. Proč já? Nemůžu být součástí normální rodiny? Čím jsem si to zasloužila?

***

Vystoupila jsem z autobusu. Pomalu jsem se sunula k Tomovu domku. Netušila jsem, co mám čekat. Tom bude určitě naštvaný a asi mě zase zbije.
Po dlouhém rozhodování jsem otevřela dveře do domu.
,,No kde jsi byla ty nevděčnice, cooo?! Čmuchala jsi, co se stalo tvojí mamině, že?! Tak si dávej bacha, aby se to nestalo i tobě! Stejně tu blbku nikdy nenajdeš! Jsi stejná jako ona, taky do všeho strkáš nos!" Zařval, jakmile mě uviděl a dal mi facku. Jednu, druhou, třetí. Pak mi dal pěstí do obličeje a odtáhl mě do mého pokoje. ,,A tu budeš, dokud nepřijde tvůj čas!" zamknul. Svinula jsem se do klubíčka na zemi. Slzy mi došly, jen jsem tiše trpěla. Přála jsem si to všechno skončit. Vstala jsem a praštila jsem sebou o stěnu. A znova. Nechtěla jsem vidět svět kolem sebe. Asi po deseti minutách jsem vysílená spadla na zem a upadla jsem do vytouženého bezvědomí. Zdál se mi divný sen. Byl o dívce, která byla talentovanou umělkyní. A časem ji nějací lidé psychicky zlomili. Ze silné holky se stala úplná troska.
A pak, těsně před procitnutím, jsem se podívala do očí pravdě a viděla jsem ve snu samu sebe.
Dokud jsem neucítila teplou tekutinu stékající po mé tváři.