Zrada

11. kapitola

Ráno jsem vstala jako obvykle okolo osmé. Uf, nikdo není doma. S úlevou jsem se osprchovala, oblékla jsem se a šla jsem ven za mou úžasnou kamarádkou klisnou. Pásla se. Šla jsem za ní a jemně jsem ji objala. Včera jsem tu kvůli Sandře nebyla a chybělo mi to. ,,Hedo!" ozvalo se mi za zády a klisna nastražila uši. ,,Pojď sem!" pomalu jsem se otočila za hlasem. Stál tam ten muž. Klisna se rozešla. A já zůstala nerozhodně stát. Muž mě musel vidět. Nerozhodně jsem následovala klisnu, která nadšeně šla pánovi vstříc.
,,Dobrý den, já...já...má-máte krásného koně." řekla jsem a zachvátila mě panika. Určitě už sem nikdy nebudu moci přijít. A ještě hůř, jestli se to dozví Tom. ,,Nestyď se a pojď blíž. Viděl jsem tě, jak sis s Hedou hrála." řekl muž mile. Myslela jsem, že jsem se musela přeslechnout, ale udělala jsem krok ke klisně, která dýchala pánovi do obličeje. ,,Ty nejsi odtud, viď?" řekl a usmál se. ,,No...vlastně ne." řekla jsem a sklopila jsem pohled. ,,Omlouvám se, už to víckrát neudělám." řekla jsem a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. ,,To je ale škoda, protože jak vidím, tady Heda tě má ráda." řekl s klidem. Pohlédla jsem na muže. ,,Jsem už starý, moc toho nenajezdím. Klidně by jsi sem mohla na Hedu chodit, kdyby jsi chtěla." řekl a usmál se na mě. ,,Jakože...jakože bych mohla jezdit?" nemohla jsem tomu samou radostí uvěřit. ,,No, Heda by spíš potřebovala občas vyčistit a uklidit pastvinu, ale svést by si se občas mohla, to jo." řekl muž a pohladil Hedu po krku. ,,A vy se na mě nezlobíte?" řekla jsem s údivem. ,,Proč bych měl? Hedě jsi nic neudělala, je s tebou ráda. Vím, že sem za ní chodíš. Odkud jsi?" zeptal se a dál hladil Hedu, která blahem přivírala oči. ,,Z Ostravy. Ale teď bydlím u Tomáše a Sandry kousek odsaď. Tomáš je totiž můj otec a moje mamka...je na tom špatně." řekla jsem a pohladila jsem klisnu, abych se uklidnila. ,,Tak od Toma, jo?" Muži po tváři přeletěl stín a nebo se mi to možná jen zdálo. ,,Tak pojď, trochu ti ukážu, jak to tady funguje, jestli teda chceš." řekl a nasadil Hedě ohlávku. ,,Chci!" téměř jsem vykřikla. ,,Já jsem Olin." řekl. ,,Sofie." odvětila jsem s úsměvem a následovala je za domek.

Za domkem byla menší budova. Uvnitř byly dva boxy, jeden prázdný a v druhém byla momentálně Heda. Vedle boxů byl věšák se sedlem a uzdečkou. ,,Máš nějaké zkušenosti s koňmi?" zeptal se Olin. Zavrtěla jsem hlavou. ,,To nevadí. Zatím teda budeš Hedu jenom čistit a dělat stáj. Neboj, vysvětlím ti, jak na to."

Když jsem se soumrakem mířila domů, myslela jsem, že usnu ve stoje. Dneska jsem Hedu pod dohledem Olina vyčistila a odvedla na pastvinu, pak jsem se učila házet hnůj ve stáji a starat se o postroje. Zjistila jsem, že Heda je už postarší kobylka, je jí dvacet let a kdysi pracovala v lese. Olinovi je šedesát a Hedu má pro radost.
Za dnešní odpoledne jsem zapomněla na všechno, co se děje se Sandrou. Ta mi to ale po příchodu opět nemile připomněla. ,,No kde se touláš? Práce čeká! A proč tak smrdíš? Spadla jsi do hnoje? Mazej se osprchovat!"