8. kapitola

698 24 0
                                    

Byla středa a já jsem zase byla sama. Neváhala jsem a utíkala jsem se podívat za vesnici, jestli je klisna na pastvině. Byla. V klidu spásala pampelišky se sluncem nad hlavou a nenechala se ničím rušit. Dlouhé hodiny jsem ji ze stínu stromů pozorovala. Nic jiného jsem celé dopoledne nedělala, jen jsem si třídila myšlenky za společnosti té úžasné klisny.

***

Uběhl týden. Luky mě v sobotu zase navštívil, já jsem kreslila jako o život a navštevovala jsem dennodenně klisnu. Měla jsem pocit, že mi klisna pomáhá překonat mé strasti a starosti. Včera jsem dokonce po dlouhém rozhodování vlezla k ní na pastvinu, hladila jsem ji a odháněla mouchy. Teď jsem za ní také šla. Moc jsem se na ni těšila. Bylo ráno. Podlezla jsem ohradník. Klisna mě spatřila a rozběhla se pastvinou s hlavou zdviženou a vlající hřívou. Žasla jsem nad její krásou. Byla svalnatější robustnější - asi spíše pracovní kůň, ale elegance a síla jí nechyběla.
Rozběhla jsem se také. Jakmile to klisna zistila, ještě zrychlila a párkrát vykopla zadníma. Po pár minutách jsme se začaly nahánět. Pobíhaly jsme po pastvině a já si připadala lehká jako motýl. A pak, zničeho nic, jsem našla odpověď na svou otázku. Ano, jsem volná.

ZradaKde žijí příběhy. Začni objevovat