Zrada

5. kapitola

Celou cestu jsem plakala. Byla jsem smutná, sžíraly mě výčitky, zlobila jsem se a připadala jsem si bez naděje. Přála jsem si vrátit čas. Vrátit se do zaběhnutých kolejí svého života s mamkou.

Muž zastavil a já koukla ven. Byli jsme na vesnici. Vesnice. Pár domků se zahradami, louky, pole, příjezdová cesta. ,,Já jsem Tom, tvůj taťka. Je mi líto, co se stalo." řekl muž a otevřel mi dveře jeho auta. Beze slov jsem vystoupila, vzala jsem svou tašku a šla za Tomem do domu.

V domě bylo příjemné teplo a vonělo to tady po koláči. Tom mi ukázal mou místnost, pokoj s postelí a skříněmi z rozdílného dřeva. Nechal mě o samotě.

Asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, venku za oknem byla tma. Došla jsem k oknu a otevřela jsem ho. Na nebi zářily hvězdy. Myslela jsem na maminku, na Lukyho, na Dorotku. Na svůj milovaný život. Co bude dál jsem se ani neopovažovala hádat. Mamka vždycky říkávala: nějak bylo, nějak bude. A v tu chvíli všechny nepříjemné pocity odešly a zůstalo jen ticho a prázdno.

***

Další ráno jsem značně otupělá sešla po schodech dolů do kuchyně.

,,Dobré ráno, tohle je Sandra, má přítelkyně." řekl mi Tom, když mě spatřil. Prohlédla jsem si danou osobu. Žena měla dlouhé blonďaté vlasy, na červeno nalakované nehty a falešný úsměv na rtech. ,,Ahoj Sofie." řekla mi a podala mi ruku. Stisk jsem jí oplatila. ,,Vem si co chceš, Sofie, my pojedeme do města, do oběda budeme zpátky." řekl Tom a obouval se. Přikývla jsem a rozhlédla se po kuchyni. ,,Tak ahoj!" zakřičel Tom a zaklaply za nimi dveře. Byla jsem sama. Rozhodla jsem se, že zkusím nemyslet na mamku a na svůj život a vyšla jsem ven před dům. Bylo krásně teplo a všechny špatné myšlenky mě opustily. Bosky jsem se vydala napříč zahradou. U plotu rostly ovocné stromy, za nimi už se táhlo jen pole až k cestě. Rozběhla jsem se trávou a rozpřáhla jsem ruce. Jsem volná? Napadlo mě. Odpověď jsem však nenašla. Zastavila jsem se a spustila ruce zpátky. Po chodníčku mezi záhonky jsem se vrátila do domu.

Kuchyň byla moderní. Bílé kachličky, světlé dřevo, velký stůl uprostřed. Otevřela jsem lednici a vzala jsem si jogurt. Snědla jsem ho a šla jsem se převléknout. Otevřela jsem tašku, kterou mi sbalil Luky a vzala jsem si první věci, které mi přišly pod ruku. Volné černé kraťasy a červené tričko. Obula jsem si tenisky, udělala si drdol, obličej si omyla studenou vodou a šla jsem ven. Rozhodla jsem se, že se tu trochu porozhlédnu, abych přišla na jiné myšlenky.

Dům se nacházel skoro na konci odlehlé části vesnice. Proplétala jsem se mezi domky, zdravila jsem lidi na zahradách a postupně jsem se dostávala na konec vesničky, k lesu. Slyšela jsem curčet vodu a zpívat ptáky. Dál jsem nešla, jen jsem si lehla do trávy a pozorovala nebe.

Vracela jsem se jinudy, po úplném okraji vesnice u lesa. Tedy dokud mi cestu nezkřížil elektrický ohradník. Natahovala jsem krk tak dlouho, až jsem spatřila koně. Jednoho krásného koně. Srdce mi zaplesalo, když koník zvedl hlavu a zamířil ke mně. Natáhla jsem ruku přes dráty a on -vlastně ona- ji očichala. Na dlani mě polechtalo jemné chřípí kobylky. Když zjistila, že pro ni nic nemám, začala znova žrát trávu. Prohlížela jsem si její stavbu těla. Mám ráda koně, vybrala jsem si je jako téma mojí ročníkové práce, a tak jsem teď kobylku zkoumala, všechny její svaly a rysy. Je to snad poprvé, co vidím koně naživo. Poprvé od toho osudného dne jsem se trochu usmála.