Ozvěny minulosti - POZASTAVENO

Prolog

      Stoupám po známých schodech. Každému stupni jako by byla přiřazena jeho vlastní velikost viny, utrpení, samoty a beznaděje.

      Přestože vím, že tyto pocity patří ženě na opačném konci světa, pociťuji je tady, teď a v plném rozsahu.

      Stejně jako po čtyři dlouhé roky se i teď kolem mého hrudníku obepínají pevné pásy strachu. Strachu z toho, kdyby někdo zjistil, co se stalo. Čeho jsme byli svědci. Před čím jsme všichni utekli. Toho na co se bojím já pomyslet a toho, co mě před několika dny opět dostalo na samé dno mé lidské existence.

      Teď jsem tady. Zdolal jsem schody a stojím před dveřmi, které jsou stříbřitě lesklé. V jejich středu jsou tři tabulky skla a každá v nich mě provrtává pohledem a hledá tu nejbolestnější skulinku k mé duši. Jsou blízko. Blizoučko.

      I přesto natahují ruku a klepu na ně. Nic. Žádný hluk. Možná majitel opustil svůj dům. Netouží mě vidět. Sám netoužím být někým spatřen. Nikdy.

      I když... Slyším za dveřmi z samotného pekla zvuky. Nepravidelnou chůzi. Silná rána, jenž se ozve zpoza dveří mě překvapí. Stejně jako nadávání majitele domu. Zřejmě jeho obrovské tělo dopadlo tvrdě na dveře.

      Ano. Ano, mám pravdu. Je tomu tak. Už vidím v jednom z okýnek jeho tvář. Stejně jako on mojí. Hledíme na sebe a každý z nás přemýšlí, co tu ten druhý dělá.

      Otevře dveře a ještě si mě dlouho měří pohledem, než se zeptá na otázku, na kterou ani já nemám pravdivou odpověď.

      ,,Co tu chceš?" vykřikne neradostně a hledí na mě s nevolí jemu vlastní.

      ,,Je tady Sif?" pronesu s nadějí, že mě jemnost jeho ženy donutí vyslovit všechny ty bolestivé památky.

      ,,Ne," vykřikne jako nějaký hulvát a zapotácí se natolik, že se musí chytit dveří. Je snad opilý? ,,Nikdo tady není," pronese si pokořeně pro sebe.

      ,,I tak," pronesl jsem s nadějí, že by mě tento muž a jeden z mých vzorů mohl vyslechnout. ,,Mohl bych si promluvit s vámi?"

      Vrhl na mě pohled, jako hladový tygr na jelena, který se spokojeně pase v podrostu ruských lesů. ,,Jak chceš," pokrčil nakonec lhostejně rameny a ustoupil stranou, aby mi uvolnil vchod do svého velkolepého domu. Zámek umění. Takové si tento dům vysloužil právem jméno. To musím i v této situaci uznat.

      Chybí tu však dotek ženské ruky, jeho manželky. Teď si marně vzpomínám, že kolují zvěsti o tom, že jeho manželka utekla z domu a poslala mu rozvodové papíry. Pozdě na zachraňování situace.

      Teď není cesty zpět. Třeba se mi dostane porozumění od muže, jenž toho ztratil moc. Riskoval pro svůj sen a teď nemá nic. Stejně jako já před lety.

      Ale já se toužím zbavit tohohle velkého kamene viny, jenž snad nesu za celou svojí skupinu.
     Je mi to tolik líto, ale nesnesu tíhu a úděl toho kříže, který celé ty roky nesu. Možná je ten můj nejtěžší, protože jsem to já, kde se do ní zamiloval.

Holla, dámy. Jsem zpět, jak jsem říkala. A fakt brzo, akorát teď nebudu vydávat denně. Tak koho jsem si tím rozmazlila, nechť se na to připraví. 

No a máme za sebou prolog. Tady se nic moc o ničem nedá diskutovat. Ale jaké jsou dojmy? BTW: Obrázek znázorňuje Vinu, jenž za sebou vyprávěč tohoto prologu nese.