Ozvěny minulosti - POZASTAVENO

14. kapitola - Co vy Britové pijete!

   Sledovala jsem Raviho, jenž před chvílí prohledával skříňky v kuchyni. Nyní se přesunul do mé soukromé umělecké sbírky. Vypadá to, jako by něco hledal. ,,Co tady děláš?" pronesla jsem přísným tvrdým hlasem, zatímco jsem se opírala o dřevěné obložení trámu dveří, které je z drahého mahagonu dovezeného až z tichomoří.

   Vylekaně sebou trhl a na chvíli jako by přestal i fungovat. Jako nějaký porouchaný robot. Velice roztomilé. ,,J-Já? Co bych tady dělal?" koktal, zatímco se ke mě opatrně otáčel čelem. Konečně jsme se střetly pohledy. Teatrálně si odkašlal a narovnal se. ,,Co bych dělal," pokrčil rameny, ,,hledal jsem tě."

   ,,Vážně?" došla jsem k němu na tolik blízko, že jsme vzájemně mohli cítit dech na pokožce toho druhého. Jemně jsem zavřela pootevřenou zásuvku stolu, jenž nestihl dovřít. ,,Tam?" pohlédla jsem na kovové otevírání zásuvky, z kterého už pomalu opadalo všechno zlaté krytí. Budu ho muset poslat k restaurátorovi.

   ,,Samozřejmě, že ne," zavrtěl hlavou a snažil se dostat z mého dosahu. Nesnažila jsem se mu to překazit. Mě samotné byla tahle blízkost dosti nepříjemná. Nechala jsem ho tedy, aby se vyprostil z této nepříjemné situace. ,,Hledal jsem něco na zapití. Dostal jsem chuť na kapku whisky.''

   ,,Whisky?''opřela jsem se o desku stolu a se zdviženým obočím sledovala, jak si s předstíraným zájmem prohlíží tituly z mé sbírky. 

   ,,Nebo něco jiného, co vy Britové pijete,'' prohodil nezávazně a pokrčil rameny, když se zrovna pohledem zaměřil na hřbet indické knihy lásky. Hádám, že nemá ani tušení, co je na tom hřbetu napsané.

   ,,Něco jiného?'' dovolila jsem obočí, aby vystoupalo ještě výš a s pobavením jsem přitom zkřížila ruce na prsou. ,,Tady žádný alkohol není. Nepiji ho a když se tu pořádá večírek, nechám těch pár láhví dovést snad z celého světa. Takže máš smůlu.''

   ,,Tak hele,'' vystartoval proti mě z ničeho nic. Přiblížil se ke mě natolik rychle, že jsem stíhala zírat jen na ukazováček jeho pravé ruky, jenž mi výhružně míří mezi oči. ,,Je to tvoje vina. Kam jsi odešla, hm? V životě jsem koně nenakládat a ty si zmizíš. Ten kůň mě málem převálcoval. A ukopl mi skoro hlavu!''

   ,,A-A co já s tím?'' vydechla jsem nejistě. ,,Měla jsem něco naléhavého k řešení. Musela jsem odejít,'' provlékla jsem se kolem něj a zamířila za desku stolu, aby nás alespoň něco oddělovalo. ,,Hej,'' začala jsem se bránit, když mě hrubě popadl za paži a přitáhl zpět před sebe. ,,Co. Si. Myslíš. Že. Děláš. Frajere?'' zavrčela jsem stejně naštvaným tónem, kterým si na mě dovolil křičet. Nikdo nebyl nikdy natolik neslušný, aby na mě hrubě sáhl, nebo se takhle ke mě choval.

   ,,Za prvé, nebyla jsi tam,'' pustil konečně mojí paži, i když velice neomaleným způsobem. ,,A za druhé, ten stařík mi poradil alkohol jako velice dobrý lék na skoro ukopnutou hlavu.''

   ,,Ty posloucháš pana Blowa?'' zasmála jsem se. Větší vtip to snad ani být nemohl. ,,Kdo poslouchá radu starého alkoholika? Kdyby teď nebyl na cestě k letišti, aby dohlédl na přepravu koně, už by seděl v místní hospodě, aby tam za tři hodiny ležel pod stolem zpitý do němoty.''

   Chvíli jsme si vyměňovali naštvané pohledy, dokud to Raviho nepřestalo bavit a on se konečně laskavě neobrátil k odchodu z mojí pracovny, studovny a oddechové místnosti v jednom. Oddechla jsem si teprve až tehdy, kdy za sebou laskavě zabouchl dveře. ,,Pitomec,'' dovolila jsem si zanadávat.

   Posadila jsem se ke stolu a s nově a pracně získaným klidem se pustila do několika úředních listů a poptávek po tom, zda-li není některý z mnou zachráněných koní uvolněn k prodeji. ,,Je mi líto. Momentálně je šest koní staženo z prodeje na dobu neurčitou,'' vysmála jsem se škodolibě poslední prosbě nějaké malé holčičky, co si úpěnlivě přeje koně snů. Té bych svého koně určitě prodala. Leda tak ve snu a za neřestně vysokou částku.