Ozvěny minulosti - POZASTAVENO

2. kapitola - Ani život nazmar

   Odhodila jsem telefon do velké skleněné mísy, která už byla zpola naplněna přinejmenším tuctem dalších takových. Zavřela jsem za sebou vchodové dveře a vykročila zpět k nádvoří. 

   ,,Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš po těch schodech chodit?'' pronesla jsme přísně a vydala se přes dřevěnou verandu ke schodům, které každého nasměrovali do malého dvora. Kůň šel poslušně za mnou. 

   Došli jsme až do stájí, kde se kůň podle zvyku zastavil před svým boxem. Povolila jsem podbřišník na pravé straně a nechala jej sklouznout níže skrze poutko dečky. V dalším pohybu jsem mu zabránila a stejným pohybem jako vždy vyndala martingál. Poté už jsem opatrně nechala podbřišník klesnout.

   Uchopila jsem sedlo a z koně ho stáhla. Ještě než jsem jej uložila na jemu určený podstavec vedle boxu koně, vyjmula jsem zpod sedla dečku, která byla prosycena potem koňského těla snad do poslední nitky. Pak už sedlo zaujalo svojí právoplatnou pozici. Dečka skončila na nástavci připevněném na dveřích boxu, aby rychleji vyschla z potu. 

   Starý valach to vše pozoroval nezúčastněným pohledem. Pustila jsem se do uvolňování řemínku na uzdečce. Nejdřív nánosník následovaný podhrdelníkem. Přetáhla jsem koni čelenku přes uši a pozorně  sledovala až pustí dvakrát lomené udidlo. 

   Poplácala jsem jej po zpoceném krku a pověsila uzdečku na menší dřevěný háček ve tvaru koňské hlavy a krku, které jsem ji nechala zakázkově vyřezat. Uzdečka je velice zanesená nečistotami. Vypadá to, že si tento víkend udělám úklid a čištění veškerého náčiní. 

   Nandala jsem koni ohlávku, k níž bylo rovnou připevněné vodítko stejné barvy jako srst koně. Jen ohlávka byla z klasické hnědé koženky. Vydali jsme se na konec stáje, kde byl umístěn mycí box. 

   Ulevila jsem kloubům starého koně od námahy a tepla, které v letních měsících sužuje všechny. Poté jsem jej pustila do společného výběhu s dalšími tři hřebci a šla se věnovat svým povinnostem. Musím odjezdit ještě poslední dva zbylé koně a předtím vymístovat boxy.

***

   Vyvážela jsem zrovna poslední kolečko z posledního boxu, když jsem zachytila koutkem oka pohyb zpoza rohu kryté haly. Vysypala jsem kolečko, položila ho a oprášila si o sebe ruce. ,,Zase ty? Koukej vypadnout, než na tebe zavolám policii!''

   Sledovala jsem pozorně roh haly a čekala, jestli se dá vetřelec na útěk. A vskutku, za okamžik jsem už sledovala, jak od haly pádí dvě rychlé nohy a záda. Nesnáším tyhle malé holčičky, co sem chodí okukovat mé koně a přitom ani nemají dost slušnosti na to, aby se mě zeptaly na povolení ke vstupu. 

   Stejně jako jejich rodiče, kteří jsem lhostejno přijdou, zabouchají jako neurvalci na moje dveře a čekají, že jim vyjdu vstříc, protože mám koně a oni chtějí jezdit. Vždycky je překvapí moje ne, i když nabízejí kolikrát až nekřesťanské peníze. A moje odpověď, že nepotřebuji, aby mi někdo kazil mé koně je vždy zaskočí a někdy i naštve.

   ***

   ,,Ravi, myslíš, že najdeme něco na noc?'' ptal se mě se strachem N. Náš leader zrovna nemiluje strašidelné věci a myslím, že pro něj noc venku není to správné. Protože jsme nebyli schopní najít opět náš tábor, když jsme vytáhli auto, rozhodli jsme se, že prostě použijeme navigaci, aby nám ukázala nějaké nejbližší obydlí, kde nás případně vezmou pod svá křídla na tuto noc.

   ,,Určitě,'' uklidnil jsem ho. ,,Vidíš,'' ukázal jsem na obrazovku navigace, ,,tady je nějaká No Life Wasted Farm. A farmy jsou přeci velké, tam nás určitě nechají.''