Když došli na skálu, ze které bylo vidět celé údolí draků. Rose nijak nezahálela a hned se začala vyptávat. „Je to pravda?" „Co?" „Dobře víš, na co se ptám. Byls v sále." „Vim co je pravda, ale myslim, že by ti to královna chtěla vysvětlit sama." „Jo chovala jsem se hystericky, ale už na to nemám nervy. Všichni mi lžou, nikdo mě nikde nechce..." „Já tě tu chci." Když to dořekl, sladce se na něj usmála a spolu se vydali zpět do chrámu.
„Omlouvám se za své předešlé chování." Řekla s Andrewem za zády. „Andrew, můžeš jít. Já si to s Rose vysvětlím sama." Odvětila královna a pokynula Rose rukou, aby šla s ní.
Vešli do úchvatné zahrady. „Jestli jste moje babička, tak proč nejste u nás na zámku a kde jsou moji rodiče?" Šla opět rovnou na věc Rose. „Víš drahá, nikdy žádná povodeň nebyla." „Ale jak to teda bylo?" „Tvá prateta řekla, že se něco děje v Modrých jeskyních, ale nic se tam nedělo. Když chtěli jít zpět, vběhli tam Gertrudiny vojáci a všechny pobili." „A kde jsi byla ty?" „Tvá matka mi řekla, že mám jít za dračími bojovníky a dát jim tenhle dopis. Tušila, že je to léčka, ale poslechnout musela." „Co je to za dopis?" „Když jsem ho předala jmenovali mě královnou. A ty máš být mou nástupkyní." „Ale co bude s mým domovem? A s lidmi, které mám ráda." „Teď jsi doma tady. A že ti chybí Damian? To se dá snadno zařídit..."
Jelikož se toho v této kapitole příliš nestalo, rozhodla jsem se, že ještě dnes večer s největší pravděpodobností vydám ještě jednu. Těm co můj příběh čtou, děkuji za sledování.
@Melissa21122002
