„Né...! Né...! To nemůže být pravda!" Vzlykala nad mrtvým tělem. Už chtěla použít magii, aby se ho pokusila zachránit, ale někdo ji od něj odtrhl. „Nechte mě být. Musím mu pomoct!" Křičela, když ji táhli pryč. Po tváři jí stékaly slzy.
„Na. Měla bys ses uklidnit." Říkal Damian, když jí podával sklenici vína. „Uklidnit?! Jak se mám sakra uklidnit!" štěkla na něj, když si pohár přebírala. „Byl to můj manžel!" Sedl si k ní a chytil ji za ramena. „Vzpamatuj se. Chápu, že je to pro tebe těžký, ale musíš se soustředit na vládu a na nebezpečí co nás čeká." „Je to tak těžký Damiane." Vzlykala a položila mu hlavu na rameno. „Jsem na všechno sama." „Vždyť máš svojí babičku." „Která se poslední dobou chová jako blázen." „Svůj lid." „Který na mě spoléhá a tím mě tak akorát tlačí ke zdi." „A hlavně máš mě." „Ty se na mě nezlobíš?" „Ne nemám důvod." Usmála se. „No konečně." Začali se smát po chvíli jim došlo, že to vůbec není vtipné. A tak se začali smát, ale teď byli úplně nepříčetní smíchy. Rose se svalila na postel, ale po chvíli se zase zvedla. Oči stále plné slz smíchu. „Tak navždycky dobrý?" Zeptala se. „ Navždycky dobrý." „KAMARÁDI" „ Jak si přeješ." „Promiň, ale měla bych jít říct něco lidem a nechci tam být sama. Nechceš jít se mnou? Tedy jestli mi nedáš košem." „No o tom by se dalo uvažovat. Bylo by to vyrovnané." „Jdi se bodnout. Jdeš teda?" „Ale jo když na tom tak trváš..."
