Když se Rose probudila, bylo už pozdě večer. Problesklo jí hlavou, že bude pozdě doma. Možná už se nikdy nevrátí. Ale co. Stejně ji tam nechtěli, tak proč by se vůbec měla vracet? Vzpomněla si na Damiana. To byl snad jediný člověk, který držel s ní ať se dělo cokoli. Snad ten jediný jí bude chybět.
Z podivné drkotavé cesty se stala cesta až zvláštně jemná a ladná. Rose neměla ráda stísněné prostory a přehledem o své poloze také nepohrdla. Nemohla si ale pomoci od pocitu, že plují pod vodní hladinou. Tohle nikdy nezažila a do jisté míry ji to fascinovalo. Ač s ní cizinci jistě nezamýšleli nic dobrého, neubránila se smíchu. „Ramir" vzpomněla si najednou na svého věrného společníka, o kterém neměla ani jedinou zprávu. Od koho taky. Všechno se na ni sesypalo. Obavy o Ramira a stesk po Damianovi... Její nálada se rázem změnila. Rose byla odvážná a na svůj věk velmi inteligentní, ale pořád jen dítě. Schoulila se do klubíčka a z očí se jí začaly řinout slzy. Ta cesta byla namáhavá, v podivném vozu, který ji odnášel pryč ze všeho známého bylo šero. Brzy usnula.
Záhadné vozidlo se konečně zastavilo a Rose měla možnost dozvědět se více. Když se rozhlédla, řekla si, že je to místo jasné a veselé na to aby to bylo sídlo zla. Všichni lidé měli zvláštní stejnokroje, které působili slavnostně. „Kde to jsme?? A co se slaví". Vykřikla na postavu, která ji vedla do vyzdobeného chrámu...
