„Andrew neletěl bys prosím se mnou? Potřebovala bych s tebou něco probrat." „Jo jasně ale až později královna mě k sobě volala." „Jasně...Já počkám" ovšem nezapomněla dodat: „ostatně jako vždycky." Andrew sem Andrew tam, Damian už měl toho jejich cukrování dost. Věděl, že je Rose jeho sestřenice, ale něco ho k ní táhlo a nemohl si od toho pomoct. „Já s tebou poletím." Přišel nakonec za Rose. „Vlastně proč ne? Ale nebreč, až tam budu první.!" „Ty a první? Dovol, abych se pousmál, drahá sestřenko!" Říkali si už za běhu. Už zase!! Pomyslili si draci. Kdo tam byl první? To se neví, ale když přiletěli na oblíbené místo, byli vyčerpaní. Podívali se na sebe a začali se smát. „Dobře víš, že to nejde Damiane." Řekla smutně a pohladila ho po tváři.„ Co?" „ My dva... spolu" „To nemůže být pravda Rose." Řekl a chytil ji za ruku, kterou ho ještě před okamžikem hladila. „My přeci nemůžeme být příbuzní." „Prostě to tak je a ani já ani ty s tím nic nenaděláme! A já už stejně někoho mám!" „Já vím toho tvýho Andrewa. Všechno si to ulehčuješ! Ani jednou jsi nepřemýšlela o tom, že možná nejsme příbuzní!" „Tak už se prober a konečně se smiř s tím, že my příbuzní jsme!" „Zkus nad tím aspoň jednou přemýšlet!" „Jaký to má smysl. Nic už nezměníš!" Oba měli slzy v očích. Přímo jim rvalo srdce se takhle hádat. A Rose tušila, že má Damian pravdu a to ji trápilo nejvíc. Nasedli na draky a letěli zpět. Rose byla zoufalá. Nevěděla koho z nich má radši. Dřív jí pomáhalo říkat si, že je Damian její bratranec, ale teď si tím nebyla vůbec jistá. Když přiletěli (Tentokrát byla první Rose) narazila na Andrewa. „Říkal jsem, že poletím, když chvíli počkáš." „Nechte mě být. Všichni!!" „Damiane můžeš mi vysvětlit, co jsi jí řekl?" „Pravdu" odvětil chladně. Andrew vyrazil za Rose. Dobře věděl kde je.
Když za ní přišel, objal ji kolem ramen a ona se rozbrečela ještě víc. Andrew nevěděl, co má říct a tak ji jen mírumilovně objal. Rose se k němu přitulila, ale nebyla si jistá, jestli ten, koho chce objímat je právě Andrew...
