Ještě nebyly ani čtyři hodiny ráno. Celou noc Rose přemýšlela jak to udělat. Palác byl skutečně dobře opevněný. Věděla moc dobře, že bez příprav nemají šanci. Rozhodla se k novému plánu, který vyžadoval mnohem více času. Všichni už chtěli bojovat a pomstít se těm, kteří ublížili jejich rodinám. Pracovali opravdu pilně...
Nadešel čas. „Nemusíš to být ty Rose." „Musím, ale o to nejde. Chci, abych to byla já, a nechci měnit názor. Zkus mě radši podpořit. Takhle mi zrovna moc nepomáháš." „Promiň. Jen mám o tebe strach."Rose se vydala na cestu k paláci. Byla sama. Stála pár metrů od hradeb pevnosti. Nic nehodlala podcenit a tak kolem sebe vykouzlila štít. „Poslouchejte!" začala plnit svůj úkol. „Skřeti! Jsme tady. Všichni kolem dokola. Nemáte nejmenší šanci, pokud jste uvnitř." Sázela na to, co o nich věděla. Skřeti jsou silní, ale... jak to jen říct ... inteligencí zrovna neoplývali. Byli ostražití. Najednou se spustila palba. Rose jen klidně stála a pozorovala, jak se jedovaté střely odrážejí od štítu. Mordag chtěl zaútočit, ale Rose ho zastavila. Skřetům došla trpělivost. Udělali přesně to, co Rose chtěla. Vyběhli před hradby. Rose dala signál. Najednou se ze země vyřítila jen část jejího vojska. Mordag přiletěl udělal elegantní otočku, kterou dal možnost Rose, aby mu vylezla na záda. Ta část armády obklíčila skřety. Zbytek se vydal dovnitř do pevnosti. Otevřenou branou. Tam už jich bylo jen pár. V této fázi už měli prakticky vyhráno. Hravě si s pevností poradili.
Všichni slavili. Měli ohromnou radost, protože bylo po všem. Když najednou přišel za Rose Mordag. Mohla bys jít za mnou? Šla. Letěli krajinou. Před očima se jim zjevil strašný obraz. Desítky pevností. Stejných, jako byla takhle. „Jak dlouho o tom víš?" Ne dlouho...
