Ucítila jsem štiplavý zápach. Do plic se mi dostal kouř, pokašlávala jsem ze spaní, ale nemohla jsem přimět své tělo k pohybu. Má mysl byla plně funkční a snažila se rozhýbat ochrnuté tělo.
Snažila jsem se přijít na to, proč se nemůžu pohnout. Kosti zlámané nemám, spánkovou paralýzu taky ne, tak co to je? Do plic se mi dostalo ještě více kouře.
Čaj, to ten čaj. Soustředila jsem se na látky v čaji a potlačovala jsem účinky magie v níž obsaženém. Pokusila jsem se pohnout prstem, povedlo se.
Pokusila jsem se otevřít víčka, jakmile jsem je otevřela, do očí mě zasáhla oranžová barva ohně.
Rozhlédla jsem se okolo, vše pohlcovaly plameny, olizovaly závěsy a dřevěné vybavení chatky. Nebyly moc daleko od mé postele, která je jako vše tady dřevěná.
Pokusila jsem si představit, jak plameny hasnou, až neexistují. Otevřela jsem oči, vše bylo stále v plamenech. Ten, kdo tu chatku zapálil, musel použít starou černou magii. Myslím, že asi víme, kdo to je.
Pokusila jsem se zvednout z postele, ale nohy mě nechtěly poslouchat, pokusila jsem se o to ještě třikrát, ale stále to nezabíralo. Plameny už začaly olizovat mou postel.
Pohla jsem rukou a natáhla jsem se po nočním stolku, kde jsem nahmatala zarámovaný obrázek. Vzala jsem ho a třískla jsem s ním o stůl. Ozval se zvuk tříštivého skla.
Nahmatala jsem střep a podala jsem si ho. Přiložila jsem si ho k zápěstí a dlouhým a hlubokým tahem jsem si přejela žíly na levé ruce. Sykla jsem bolestí a z mé rány se ihned začala valit krev, jako Tsunami. Zkřížila jsem oči a snažila jsem se nedívat, pokusila jsem se slabě nadechnout, protože jsem už nedokázala zadržovat nadále dech.
Začala jsem kašlat mnohem více s každým přívalem kouře do mých plic. Cítila jsem, jak látka z mého těla mizí.
Pokusila jsem, hnout nohou, povedlo se, to samé s druhou. Pokusila jsem se postavit, sice jsem to málem neustála, ale postavila jsem se. Vytřepala jsem polštář z povlečení a povlečení jsem si obmotala kolem zápěstí.
Pokusila jsem se proběhnout hořící chatou ven k východu. Byla jsem skoro u dveří, které skoro vůbec nehořely.
Zaslechla jsem praskot a táhnutí se něčeho těžkého, před nohy mi spadlo obrovské hořící poleno. Rozvířilo popel a já začala kašlat ještě víc, šla jsem od polena dál, teplo se nedalo snášet.
Musím myslet, nebo uhořím. Představila jsem si jedno místo, kde mám největší pocit bezpečí a přemístila jsem se.
Dopadla jsem na studenou podlahu a způsobila jsem tak velkou ránu, začala jsem kašlat a sípavě lapat po čerstvém vzduchu. Asi pětkrát jsem se nadechla a hluboce vydechla, tím se mi vyčistili plíce od kouře. „Víc nedokážeš?“ poslala jsem telepaticky zprávu Madison.
Zvedla jsem se a podívala jsem se na zakrvácené povlečení obmotané kolem mého zápěstí. Musím si to umýt.
Našla jsem ve tmě dveře, které vedly ze sklepa. Ocitla jsem se na chodbičce, šla jsem po slepu do kuchyně. Když má ruka nahmatala tlustý trám, který značí, že jsem v kuchyni, sundala jsem si povlečení z rány.
Sykla jsem bolestí, protože se mi látka nalepila dovnitř rány a spustila svým odtrhnutím další příval krve. Přešla jsem ke dřezu a pustila jsem chladivou vodu na ránu, krev se mísila s vodou a stékala do dřezu rezavou barvou.
Když už tekla jen čistá voda, otočila jsem kohoutkem na vodu. Otevřela jsem skříňku, kde jsem si myslela, že může být lékárnička, potřebuju si ještě vytáhnout drobné střípky, než se pokusím si hlubokou ránu zahojit.
Přehrabovala jsem se ve skříňce, kde bylo jenom koření. Zaslechla jsem vrznutí parketů. Přestala jsem se přehrabovat ve skříni a sesunula jsem se podél linky k zemi.
Zaposlouchala jsem se do opatrných kroků, které nyní mlaskaly o dlaždice v kuchyni. Malými kačáky jsem se posunula ke konci linky a dívala jsem se na siluetu postavy. Rozpoznala jsem rysy osoby, není to nepřítel.
Pomalu jsem se zvedla s pažemi zvednutými v úrovni prsou na znamení, že mu nehodlám ublížit. K mému štěstí, jakmile uviděl pohyb máchl rukou a já se ve vteřině rozplácla o zeď.
Podřela jsem si čelo o zeď a ruka zase začala ronit červené slzy „Ale doprdele už“ řekla jsem naštvaně, dneska se mě každej snaží zabít. Začala jsem se zvedat ze země „Melanie?“ zeptal se a zamžoural ospalé oči „Proboha“ vyhrkl a rozběhl se ke mně.
Sáhl mi na rameno a pod dotekem s mou kůží se zasekl „Je mi to moc líto“ řekl a zatvářil se jako zpráskaný pes. Chytla jsem si krvácející ruku „Ne to je… Tos mi neudělal ty“ ujistila jsem ho a nechala jsem mi pomoct vstát „Ale tohle jo“ dotkl se jemně mého podřeného čela. Chytla jsem jeho ruku a zadívala jsem se mu do jeho oříškových očí.
Úplně jsem se v nich začala ztrácet. Byly tak jiné, než ty Tateovi, jeho byly tmavé, ale byla v nich vidět snadno láska i hněv. Joshovy oči jsou o mnoho světlejší, ale nejsou tak snadno proniknutelné. Nyní v nich vidím starost a v pozadí něco neidentifikovatelného.
Sykla jsem bolestí a odtáhla jsem se od něj, Josh zatřepal hlavou, až teď jsem si vlastně uvědomila, jaký kousíček jsme od sebe byly „Pojď vyčistíme ti tu ruku“ řekl a popotáhl mě za zdravou.
Otevřel malou nenápadnou skříňku a vytáhl bílou krabičku s červeným křížkem.
Našel malou pinzetu a přesunul se s ní k mé ruce „Nemám morfium“ snažil se mě připravit na bolest „To nevadí, opravdu zvládnu to“ ujistila jsem ho. Kývl a pinzetou chytl první střípek. Bolelo to, to ne že ne, ale dalo se to vydržet. V porovnaní s tím jaké zranění jsem si udělala na mém výcvikovém výletu, tohle nebylo nic.
