Pár chvil se neskrývat

Fenka Irena

  Otočila se ke mě.Dívala se na mě svýma pronikavýma očima.Přišlo mi jakoby se dívala do mojí duše a něco zkoumala.V očích bylo vidět že je ráda,že někoho našla.Prostě jsem si myslela že je to holka.I když jsem to nějak nezkoumala.Ale podle jejích krásných očích a sebedůvěře a postoji  jsem si to myslela.Viděla jsem v jejím koutku hnědého oka slzu.Klekla jsem si k ní a drbala ji za uchem, nebo hladila na zádech.Přemýšlela jsem komu patří.Nikoho kdo tady bydlí takového pejska nemá.Ještě více mi nastavovala svoji malou hlavu ,abych ji drbala za uchem.Spokojeně přivírala oči.Kožíšek měla v barvě noci ,jenom jedno ucho a přední packu měla bílé.Měla krátkou srst ,hebký a jemný na dotek a krátký.Myslím ,že je to kříženec středního vzrůstu.Alespoň já jsem takovou rasu neviděla.Všimla jsem si jejich nohou jak jsou od suchého bláta.Určitě se ztratila.Zakašlala jsem.Pejsek se na mě ustaraně podíval.No budu muset odložit svůj kašel pomyslím si .A najít ji jejího pána.Trochu jsem se usmála .Byla jsem ráda ,že si užívá  hlazené a drbání.Lehla si na záda.Přední packy sklopila.Abych ji drbala na jejím bříšku.Zatímco jsem ji drbala a přemýšlela odkud je.Nic mě nenapadalo.Začínala mi být venku zima.Být tady jen v županu a pyžamu nebyl moc dobrý nápad.Trochu mi skrčila do ruky.Vždyť ona má štěňata."Panebože.Holka, co se tady touláš ,co tvojí potomci budou bez tebe dělat.Můžou umřít hlady".Úplně mě ignorovala ,co jsem říkala.Někdy jsou ti psi tak tvrdohlaví.Stoupla jsem si.Okamžitě otevřela oči a dívala se ,co se bude dít teď.Otevřela jsem dveře.A rukou ji naznačila ,aby vešla.Slyšela jsem jenom zvuk drápků.Jak při každém kroku zavadily o podlahu.Když jsem šla po schodech nahoru zase jsem zakašlala.Fenka mě pronásledovala a šla nahoru taky.V pokoji jsem prohrabovala skříň co si dám na sebe.Fenku zřejmě moc nebavilo se na mě pořád dívat ,jak chodím sem a tam.Tak si lehla před můj pokoj ,na menší kobereček.Snažila jsem se rychle obléct.Nakonec jsem si oblékla tepláky,pruhované tričko s dlouhým rukávem.Ještě jsem si vzala ze skříně černou koženou bundu.Zavolala jsem na fenku."Tak jdeme ti najít tvého pána.Určitě mu už moc chybíš".Fenka zavrtěla ocáskem.Sešla jsem schody dolů.Zamkla jsem dům.Samozřejmě jsem musela zakašlat.Moc se mi nelíbilo, jak se na mě fenka divá kdykoliv jsem trochu zakašlala.Pokrčila jsem rameny.Fenka mi šla po boku.Nikam nepospíchala.A čekala když jsem zamykala i branku.Venku slunce ukazovalo svoji tvář světu a modré nebe bez mráčku lákalo lidi,aby šli ven.S fenkou po boku jsme šli hledat jejího pána.Když jsem ji hladila viděla jsem kus cesty kterou šla.Byla velmi dobře vychovaná na každé křižovatce se rozhlédla jestli nejelo auto.A když se ujistila že nejede zavrtěla ocáskem,nebo štěkla,aby jsem šla za ní.Po nějaké chvíli jsme přešli už tu cestu co jsem viděla."Tak teď mě povedeš ty".Fenka radostí začala kolem mě poskakovat.Dítě na přechodu se na mě podívalo.Mělo tak 5 let.Držel maminku za ruku.A usmíval se na fenku jak poskakuje kolem mě.Nejspíš si myslel že je z nějakého cirkusu.Jeho matka mě pozdravila.A usmála se i na fenku.Když jsme byli na chodníku.Fenka šla přede mou a vedla mě ke svému pánu.Nebo jsem v to alespoň doufala.Přešli jsme jednu zastávku.A celý chodník který vedl rovně.Byli jsme na samém konci.Začínala jsem si říkat jestli vůbec ví kam jdeme.Jako by mě zaslechla podívala se na mě a olízla si jazykem svůj čumák.Takže zřejmě ví.Ale i tak jsem si nebyla úplně jistá.Na konci chodníku bylo rozcestí jedlo vedlo dál do města a jedno vedlo do menšího kopečka.Tuhle část města jsem moc neznala.I když je pravda že tady se nikdy nic neděje.Kromě pár loupeží.Ale jinak je to celkem poklidné město Tulipánů.Jak jste poznali z názvu se tady pěstují tulipány.Sem jsem jezdila velmi málo.A to jsme ani nebyli ve středu města.Úplně jsem se městu vyhýbala.Kvůli mým vizím a jednomu osudnému dnu.Je to už pár měsíců pozpátku a nikdo neví že to byla moje vina.Byla jsem hlavním náměstí.A seděla na lavičce.Už nevím co jsem hledala na mobilu,nebo proč jsem seděla na té lavičce blízko ostatním budov.Jednoduše řečeno šli kolem mě kluci.A začali žertovat na můj účet.To jsem ještě brala,ale pak začali mi nadávat.Popichovat a ubližovat.To už jsem nevydržela.Mobil jsem měla už schovaný v kapsy džínů.Seděla jsem rovně.Kolem mě začal pofukovat vítr.Kluci se ještě více smáli jak jsem měla ruce zaťaté v pěst.Věděla jsem že to dobře nedopadne.Ale už to nešlo zastavit.Ztratila jsem nad sebou kontrolu.Pomalu se mi z rukou šířila má nenávist v barvě tmavě modrých odstínů temna.Šířili se se nahoru přes lavičky.K tomu domu co stál za mou.A kolem těch zatracených kluků.Nemohla jsem nic dělat .Můj hněv nešel zkrotit jak divokého koně.Uvěznil je,budovu i tu lavičku na které jsem seděla.Moje vlastní magie se zbláznila.A já se nedokázala uklidnit.Sršeli ze mě blesky.Kluci se na mě prosebně dívali ať to nedělám.Že oni chudáci nechtěli.Že už to nikdy neudělají.Bylo vidět že se bojí.Ale já to nemohla zastavit.I když jsem chtěla.Ale dokázala jsem to zkrotit na tolik.Aby se jim nic nestalo.A dala jsem štít ,aby to nikdo neviděl.Najednou jsem uslyšela praskání.A křup.Seděla jsem na zemi.Lavička byla na padrť.Budova za ní byla popraskaná.Ale snad jenom z venku.Kluci se na mě dívali šíleným pohledem.Musela to udělat.Ten pohled jsem už nesnesla.Uspala jsem je.Leželi tady na zemi.A do hlavy jsem jim magií nanesla že to jenom sen.A že to byla menší bomba.A ne já.Naštěstí to zabralo.Ale kdykoliv na to pomyslím.Cítím se z toho ublíženě.A na druhou stranu jsem ráda že jsem nikomu neublížila.Fenka šla do půlky toho kopečku.A pak zahnula.Vedla tam rovná ulička.Po stranách byli domy.Se zahradami ve ,kterých kvetlo plno květin.Fenka zrychlila.Vešla na příjezdovou cestu.Která byla postavena z červených kachliček.A na Pravé straně blíž u cesty rostl strom.Větší domek měl 2 patra.To bylo poznat z venku.Byl natřeno na bílo.Jenom okna byla černá.Zahrada byla oplocená.Viděla jsem v ni malé jezírko na kterém kvetl leknín.Na kraji seděl šnek ,který se smál.A dál bylo plno květin.Růže bíle,červené,žluté a dalších hodně druhů květin.Přišla jsem ke dveřím.Fenka si sedla vedle mě.Nastražila uši.A já jsem se zhluboka nadechla.A prstem jsem zazvonila.Přešlápla jsem z nohy na druhou.Byla jsem nervozní.Co když jim ten pes nepatří.Za chvíli se objevila starší baculatá paní.Měla na sobě černé tepláky.Oranžové tričko.A kolem pasu měla danou pruhovanou bílo růžovou zástěru.Vlasy měla nabarvená na červeno.A celkem krátké.Oči měla jak zelený mech jak po dešti.Když čerstvě nasákne do sebe vodu."Dobrý den".Pozdravila jsem se a usmála."Dobrý den .Copak tady hledáš děvče?"Myslím že tahle fenka je vaše".Když jsem si to říkala v hlavě neznělo to tak uboze.Myslím že jsem to ani nedořekla.Ale fenka mi pomohla .Štekla.Paní se rozzářili oči."Ano to je moje fenka Irena"."Jsem velmi ráda že jsem vás našla."Víte cizí lidi sem většinou nevodí.A taky se netoulá,ale začíná být čas"Čas?A na co jestli se zeptat?"Pojď a uvidíš".Pokrčila jsem rameny.Dobře a šla jsem dovnitř.Ve vnitř mě čekalo příjemné překvapení. 5 malých štěňátek leželo vedle sebe a spinkali.Matka k nim přistoupila a jakmile je očichala hned se probudili.A začalo veselé přivítaní a hraní s matkou.