Pár chvil se neskrývat

Ve škole

Sedím v poslední lavici.S kamarádkou na fyziku.Věřte mi ,nudnější předmět snad neexistuje.Pak se někdy někdo diví, že někam myšlenkami odcestujete.Normálně sedím v lavici.A poslouchám učitele jak mluví.O nudných věcech ,které v životě potřebovat nebudu.Můj pohled je stále upřen na něm.Ale je tu už jenom mé tělo.Já již jsem jinde.Nyní se nacházím zase v tom lese.Je pochmurný a něco v sobě střeží.Několikrát jsem tenhle les hledala na mapě.Ale nikdy jsem ho nenašla.A přece sem často chodím.Přijde mi ,že tu něco hledám co mi bylo odcizeno.Všude tady kolem je energie smrti, temná nahání mi to chvíli husí kůži.Ale jakmile si na ni zvyknu mohu s ní hýbat.Zkouším kousek utrhnout a vytvarovat z ni kouli,aby mě zavedla tam ,kam musím jít.Konečně ,trochu si odpočinu a do kouli vložím vlastní energii ,aby s ní šla temná záře označující cestu.Kam mám já jít.Jdu opatrně za ní.Snažím se zachytit energii života.Ale tady nežije ani brouk.Přejdu pár stromů.Nějaké zatáčky.Strašidelné stromy ,které vypadají jako by se vám smály.A hřbitov.Jasně cennosti se dávají na hřbitov.Ale co by tady kdo dával.Podivím se.Koule svítící temnou energií přeskakuje jeden hrob za druhým .Zřejmě jeden z nich to bude,ale co je v ní?Konečně zastavila se.A byla pryč.Hrob vypadal velmi staře.Co se v něm ukrývá.Začnu říkat kouzelná slova co mi pomůžou se dostat do toho hrobu."Má energie smíchej se s temnotou.Temnoto smíchej se s dobrou energií.Vejdi do hrobu a vynes napovrch co je  skryté mým očí".Hrozně mě to vysílilo,ale mám co jsem hledala.Je to nějaká malá skříňka.Nemohu se zde více zdržovat.Musím rychle odejít.

Konečně zase vidím celou třídu.Učitel ještě stále mluví.Kamarádka vedle mě si všimla že jsem sebou  škubla.Neví nic o tom kam chodím.Ale ví že jsem úplně mimo."Co ti je zase?" prohodí kamarádka."Ale nic jen jsem nad něčím přemýšlela.Zapomněla jsem si udělat úkol".A pomalu jsem se otočila zase čelem dopředu."Slečno Blacková".Jejda učitel mě viděl to nebude dobrý."Ano ,pane učiteli?"."Doufám že dáváte dobrý pozor,protože příští hodinu si z tohoto napíše celá třída písemku".No super a bude zase na mě.Udělala jsem naštvaný výraz .Zase mi budou vyčítat že za to můžu jenom já.Zakryji si dlaněmi obličej.Učitel začne dál  povídat.Ruce si položím na lavici.A začnu pořádně dávat pozor.Zvoní.Konečně ,konec hodiny.Kolem mě prošlo pár lidí.A pěkně mi poděkovali za tu písemku.Nic jsem ani neříkala.Taky co bych na to mohla já říct.Jsem tu jak otloukánek.Jenom se po mě vezou.Nikoho nezajímá jak se cítím já.Jak mi je.Mám tu jedinou kamarádku.A ta nic co se mi děje neví.Navíc by to ani vědět neměla.Když jsem jednou řekla že mám ráda nadpřirozeno.Odvrhli mě.Nadobro.Jen si ze mě utahovali, jaký jsem blázen ,že na to věřím.Nedokážu změnit čím jsem.A navíc tihle lidé za to nestojí.Klidně bych mohla každému říci jak to s ním dopadne.A nebo co se mu stane.Ale kašlu na ně.Jak oni na mě ,tak já k nim.Jenže já jsem sama.Jich je dvacet.Takže další zkažený den.Dávám si do batohu učebnice a vytahuji nové.Úplně vyděšeně vyvalím oči.Ta skříňka ,je tady!Pane bože.Rychle zavřu batoh.Snažím se zklidnit a být zase neutrální .Cítím z chodby energii kamarádky.Vím ,že půjde za mnou."Karino!Proč jsi na mě nečekala?!"."Promiň musela jsem ještě za učitelkou"."No fajn,ale příště mi to řekni jo".Přikývla jsem a čekala až si nachystá věci a pak jsme si povídali.Celý den mě trápila ta skříňka .Co v ní je?Musím to zjistit.Někdy škola utíká tak pomalu.