Kovové pařáty po mě chňapají dál a dál. Už se jen stěží se stačím uhýbat. Dlouze zavřu oči a když je opět otevřu rmut je ta tam. Místo toho stojím na betonové zdi. Pode mnou se tyčí labyrint. Pod nohama se mi otřese zem a já klesnu na kolena. Betonová zeď se začne pohybovat vzhůru a mě se zmocní panický strach. Opět stlačím víčka k sobě jako bych si myslela, že tím něco zmůžu a tak že jo. Ocitnu se v černé místnůstce. Jediný zdroj světla je malinká žárovka nad mojí hlavou. Pohled sklouzna na sklo přede mnou chvíli se vzhlížím ve svém obrazu, ale pak se z poza skla objeví tvář Thomase. Jeho typický úšklebek je věnovaný přímo mě. Vedle něj se objeví i Minho s jeho arogantním úsměvem a Teresa s její ušmudlanou tváří a i přes to vypadá jako dáma. Nebo Chuck a Pánvička a další. Nakonec se objeví i Newt s jeho rozdrbanými vlasy a střídmým úsměvem. Chci se rozběhnout a všechny po jednom je obejmout, ale brání mi v tom sklo. Můžu jen koukat a mlčet.
„Doufám, že jsi spokojená." Uslyším za sebou. Prudce se otočím, ale nikdo tam není. Obrátím se zpět ke sklu, ale místo toho, aby tam byl Newt, Thomas a další tam stojí Alby a Gally se smrtícím pohledem. Ne jen oni. Stojí tam všichni kdo zemřeli v labyrintu. Některé tváře ani neznám. „Je to tvoje vina." Zavrčí Gally. Chci si říct, že to není pravda, ale ona to pravda je. Oči se mi naplní slzami.
„Amy!" Řekne někdo. „Amy!" Znovu. Otevřu oči a prudce se posadím. Zalapám po dechu. Byl to jen sen jen sen s kusem realitou. Ne, vlastně to byla realita ve snu. Rukama si přikryji obličej a snažím se popadnout dech.
„Noční můry patří neodmyslitelně ke každému z nás." Až teď si všimnu, že nejsem v místnosti sama. Ohlédnu se a v rohu na židli sedí Ava. „Rozhodla jsi se zůstat a tudíž jsi odteď součástí Zlosinlu." Odmlčí se. „Budeš pracovat v sektoru C2." Ani se nestihnu zeptat co to obnáší a kde to je a už mě táhne za sebou.
***
Sektor C2 je obrovská místnost rozdělená na tak deset meších ordinací oddělené látkovou stěnou. V každé je lůžko, skříň s léky, injekcemi, a dalšími ordinačními potřeby. Jsou tu i moderní technologie a v rohu postává infuze. Plus běžecký pás a menší hrazda.
Připadá mi to jako laboratoř. Není to humanitní, když nechávají lidi běhat na pásu a měří jejich tep a výkon a potom jim píchají nějaký humusy. Bohužel to je teď i moje práce.
Ava mi ukazuje ještě poslední věci. „Netvař se tak kysele. Uvidíš své přátele." Ušklíbne se.
Teď nevím jestli mám být ráda nebo brečet. „Co se stane, když..." Nedořeknu to.
„Guseppe!" Křikne a ani ne za vteřinu sem nakluše postarší muž v šedém obleku a se zbraní v ruce. Nemusí mi nic říkat, abych pochopila. Na chvíli šlehnu pohledem na Guseppeho a už teď mi není sympatický.
„Takže když.......zemřu já?" Podívám se na Avu, ale ta jen zakroutí hlavou. V krku se mi utvoří knedlík.
Amy, přežila jsi labyrint. Zabila jsi rmuta. Tohle tě nerozhází. Snažím se sama sebe přesvědčit o tom, že to není tak špatné, ale je to naopak. Budu mít před nosem mé přátele, ale nemůžu...nemůžu je poznat.
***
Dveře se rozletí o dovnitř vejde jeden strážník a po něm druhý. Každý z nich se postaví na stranu a dovnitř začnou vcházet další a další lidé. Přestanu tomu věnovat pozornost a opřu se do židle a začnu si pohrávat s laboratorním pláštěm. Bylo řečeno, že je to povinný oděv. Vypadám jako jedna z nich, ale to nejsem. Nebo jo?
„Pojďte sem." Ozve se nade mnou a to mě donutí zvednout pohled. Jeden ze strážníků přímo ke mně vede chlapce. Zaostřím na něj a vykulím očí. Přímo ke mně míří Thomas a na tváři má takový údiv.
Nejradši bych ho objala, ale místo toho zůstanu stát na místě s kamenným obličejem. Thomas se zastaví přede mnou a jen tak chvíli stojí a pak mě obejme. Tak strašně mu to chci oplatit, ale místo toho ho odstrčím. „Promiňte, ale posaďte se." Zamračím se. Thomas na mě zůstane zírat a já to už nevydržím. Rychle přejdu ke skříni a začnu v ní šmátrat. Rukávem si setřu slzu stékající po mé tváři a opět s kamenným výrazem se k němu otočím zpátky.
„Amy?" Zašeptá Thomas. „Kde jsi byla. Kam tě odvedly?"
„Promiňte, ale my se nikdy neviděly." Řeknu suše.
„Cože?" Podiví se.
„Netuším kdo jste a teď si prosím vyhrňte rukáv."
„Co ti to udělali?" Zašeptal směrem ke mně. Nic neřeknu a čekám až udělá to co jsem mu řekla. Když si ho konečně vyhrne popadnu jednu injekci a bez přemýšlení mu jí zapíchnu do ruky. Ani nemrkne.
Obrazovka nad námi se rozsvítí. Začne po ní běhat graf Thomasova tepu. Je klidný a dýchá pomalu a zhluboka. Odložím injekci a tentokrát vezmu pilulku a sklenici vody. Vodu postavím vedle něj na lehátko a pilulku mu vložím do ruky. Ohlédnu se jestli se kouká strážný a naštěstí se kouká někam úplně jinam. Jemně mu stisknu ruku a věnuji mu malinký úsměv.
Momentálně vypadá ještě víc zmateně. „Zapijte to." Řeknu. A tak udělá. „Tak a teď si vyhrňte triko." Do rukou vezmu dva kovové cvočky. Místo vyhrnutí si ho rovnou sundal. Sakra odkdy mám tak sexy bratra? Cvočky mu přilípnu pod klíční kosti a další tři po celé hrudi. „Běžecký pás." Ukážu na něj. „Budeš patnáct minut běhat. Představte si něco čeho se bojíte a utíkejte před tím."
Je to fakt jako laboratoř. Místo myší a potkanů tu testujeme na lidech. Thomas utíkal jako o život, makal jako blbeček jen pro nějaké debilní účely o kterých nemám ani páru. To vykání mě zabije. Ubíjí mě to celou ještě když Thomas čas od času utrousí nějakou poznámku.
Konečně už je konec už jen poslední injekce a je konec. „Newt o tebe má strach." Řekne a to mě dorazí. Chce se mi brečet.
„Nevím o kom to mluvíte." Dostanu ze sebe a odvrátím tvář. „To je vše. Můžete jít." Řeknu, beru desky a mířím pryč avšak daleko nedojdu. Do něčeho, nebo spíše do někoho narazím.
Takže je to tu...Pokračování I'm Only Human. (Jupíííí všichni jsou určitě stejně nadšený jako já.) =D
Doufám, že se vám bude líbit akorát ještě nevím jak často budou díly, ale budu se snažit co nejčastěji.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
