Remember?

13

 Uplynuly už dva dny. Už dny od té doby co jsme opustily město. V noci jsme putovaly a ve dne přežívaly. Sluníčko nás spalovalo na škvarky a strach nás užíral zevnitř. Ještě doteď jsem slýchala křiky těch zmutovaných lidí a dokonce nás jeden pronásledoval.

Byl večer a stmívalo se,když v tom se za horizontem objevila ta zrůda a rychle na nás zaútočila. Kousla jednoho z chlapců. Ani jsem neznala jeho jméno, ale pohled na mladého chlapce, který leží na zemi v kaluži krve a z břicha mu visí střeva... chtělo se mi brečet. Jamie hbitě oddělal rapla a jiní kluci se slzami v očích zbavili chlapce trápení.

Minimálně další hodinu nikdo ani necekl. Všem musely odumírat nohy, ale nikdo nic neřekl. Ani o pauzu na pití. Čas od času se ozvalo jen odkašlávání a klení nad zakopnutím.

Z ničeho nic se vedle mě vynořila postava. Nemohla jsem ho poznat, ale když jsem uviděla blonďaté dlouhé vlasy, hned jsem se uklidnila. Jamie se ke mně naklonil a pošeptal mi. „Neboj už tam budeme."

Vykulil jsem oči. Vždyť hory jsou minimálně týden, možná dva odtud. Asi mu už z té dehydratace hráblo. „Neříkám, že v horách." S těmito slovy ode mě odešel. Chtěla jsem na něj zakřičet ať mi to vysvětlí, ale nenašla jsem síly. Místo toho jsem se zastavila.

Zhluboka jsem se nadechla: „Všichni stůjte!" Zakřičela jsem. „Dejte si pauzu a napijte se!" Rozkázala jsem což se asi všem nelíbilo, protože někdo zavolal z davu: „Nemůžeme se zastavovat."

Měla jsem chuť se hádat. „Tak můžeš jít a umři si v poušti. Někde sám. Bez vody. Bez jídla. Sluníčko tě usmaží jako mravence." Oponovala jsem mu. „Takže si dejte buď pauzu a odpočiňte si a nebo si běžte umřít." Řekla jsem naposledy a potom jsem se svalila na sem.

V dlaních mě okamžitě začal hřát teplý písek a nohy jakoby odhodily všechna břemena. Slyšela jsem další sesuny na zem. Ale i některé kroky, které pokračovaly dál. Blázni.

„Ahoj." Ozval se jemný dívčí hlas vedle mě. „Můžu?"

Teresa si sedl vedle mě a kolena si přitáhla k tělu. I když byla noc tak díky světlému písku bylo vidět dobře. Pleť měla bledou a vyzáblou. Vlasy stažené a zacuchané v culíku. Z batohu jsem vyndala novou flašku a podala ji jí.

„Napij se."

„Je to tvoje voda." Nepřijala ji.

„No a co?" Ušklíbla jsem se. „Holky musí držet spolu a hlavně tady je všechno všech." Usmála jsem se na ní a podala jí lahev znovu. Tentokrát ji přijala a hltavě se napila.

„Jak se vůbec jmenuje ten fešák." Drkla do mě.

„Jamie?" Vyjíkla jsem. Nikdy jsem nepřemýšlela nad jeho přitažlivostí. Ale když si vzpomenu jak vypadal v laboratořích, měla Teresa pravdu. Pro dlouhé blond vlasy, lícní kosi, úsměv s dolíky, by spousty holek zabíjelo. Ale teď vypadá jinak. Na jeho ramenech leží těžké břímě. V očích má prázdno a krev po celém jeho oblečení taky není ideální.

„Máš štěstí, že sis našla takového ochránce." Znovu se usmála.

„Vlastně on našel mě." Řekla jsem. „Bylo to víc než složité."

„Aha." Jen se culila.

„Myslíš si, že ...." Chtěla jsem nadhodit další konverzaci, ale přerušil mě jeden z kluků.

„Hele, lidi?" Otočila jsem se ke zdroji hlasu. Viděla jsem pouze siluetu, ale moc dobře jsem viděla, že ukazuje před sebe. Podívala jsem se tím směrem, ale nic jsem neviděla. Tedy dokud se neozvalo tlumené BUM a celé okolí neozářilo modré světlo.