Remember?

12

 Do svítání jsem nezamhouřila oka. Aspoň jsem se ujistila nejen o svém bezpečí, ale i o bezpečí všech. Možná jsem krátce chtěla usnout, ale jakmile jsem si vzpomněla na ty zrůdy běhající venku a moje oči se rozevřeli dokořán.

Když se první sluneční paprsky draly na povrch, pomalu jsem začala budit všechny spící. Někteří bez keců vstaly a někteří mě zabíjeli pohledem. Klidně bych je nechala spát, al epokud chce někdo přežít tak spánek je až moc velký luxus.

Zanedlouho jsme se všichni shromáždily před barem, ale potom nastala ta otázka. Co teď? Otázka, která se nesla vzduchem a končila u mě. Všechny pohledy spadly na mě.

Sama jsem nevěděla co teď. Budeme utíkat a schovávat se jako lovná zvěř, nebo budeme bojovat. Hluboce jsem se nadechla začala: „Em...teď, teď by jsme měli..." Skončila jsem. Co by jsme měli. Já to nevím! Já to nevím!

Než jsem stihla promluvit znovu a už úplně zlomit místní morálku, přede mě si stoupl Jamie. „Musíme do hor." Řekl jednoduše a při tom ukázal prstem nalevo od sebe. Za nekonečnou písčitou planinou se doopravdy rozpínaly hory. Odtud byly tak malinké a vzdálené. „Je tam do jisté míry bezpečí..."

„Do jisté míry?" Ozval se pochybovačně Newt.

„Je to město, kde se lidé snaží žít normálně. ZLOSIN se jim snaží vyhýbat, protože ti lidé jim dali vše na co jim záleželo a kdyby zjistily co ZLOSIN dělá, mohlo by to dopadnout špatně. Pro ně." vysvětlil Jamie, i když pro mě to stále nedávalo smysl. Teď už mi nedává nic smysl. „Takže teď zkuste najít nějaké zásoby. Potřebujeme vodu, ochranu proti slunci... prostě cokoliv." Řekl své poslední slova.

Mezi chlapci se rozlehlo šuškání. Někteří nesouhlasně kroutili hlavou a jiní se bez problémů rozešli do blízkých domů. I já sama jsem se šla porozhlédnout po něčem užitečném.

I přestože Jamie říkal, že jsme před raply v bezpečí, v ruce jsem svírala křečovitě zbraň. Šla jsem tak dvě ulice, dál dokud jsem nedošla k jedné z vyšších budov. Již z venku bylo poznat, že to musel být luxusní hotel. Dříve zářící neonová písmena se povalovaly na zemi a skleněné otočné dveře měly jednu stěnu vysklenou.

Lehce jsem zatlačila do dveří, ale začaly vydávat pisklavý zvuk. Rychle jsem toho nechala a místo toho jsem se protáhla malou mezerou. Uvnitř to nevypadalo ani tak hrozně. Nic se nerozpadalo. Vypadalo to spíše, že dřív, když se tohle stalo tu panoval chaos. Stoličky u recepce byly schozené stejně jako konferenční stolky. Různá skleničky a vázy ležely rozbité na zemi.

Zkusila jsem prohledat recepci, ale nic tam nebylo. Jen staré klíče a roztrhané papíry. Stejně prázdná byla i kuchyně přízemí. Zamířila jsem tedy do druhého patra. V jedné ruce jsem stále svírala zbraň a druhou jsem jemně přejížděla po zaprášeném zlatém zábradlí.

Vešla jsem do obří haly. Na zdi byl další nápis a tentokrát to bylo – KINO. Musely tady bydlet samí pracháči, protože mít soukromé kino? Bez váhání jsem rozevřela křídlové dveře vešla do temného sálu, který osvětlovaly pouze pásky, které se mají rozsvítit při případu proudu. A to taky je. I přestože elektřina nemohla fungovat, svítily. Neměla jsem náladu to zkoumat.

Místo toho jsem si sedla do prostřední řady a nohy jsem hodila na sedačku přede mnou. Až moc živě jsem si dokázala představit jak to muselo být skvělé. Sedět v pohodlné sedačce po boku s kamarádem a smát se romantické komedii. V klíně mít popcorn a limonádu. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Tohle už nikdy nezažiji.