Remember?

11

Takže mojí trapnou omluvu o tom, že nemám na psaní čas a když nemám čas tak na to nemám náladu radši přeskočíme, ale nicméně se omlouvám za tak dlouhou dobu. 

Moc, moc, moc, moc  ještě jednou moc vám děkuji za ty úžasné komentáře, které píšete. Vždycky mě o trochu víc nakopne takže se nebudu zlobit, když v tom budete pokračovat. =D 

Už to nebudu okecávat a tady máte další kapitolku. Snad se bude líbit, a omlouvám se za chyby. =3

****

 Noc proběhla docela dobře, až na to, že jsem nenaspala ani jednu minutku. Častokrát jsem se procházela po baru a někdy jsem zavítala ven, kde jsem kreslila obrazce do písku. Ještě než vyhasl oheň, zapálila jsem si pochodeň a složitě jsem se vyšplhala na střech domu.

Míjela jsem oloupané tapety, popraskané mramorové podlahy a pozlacené rozbité výtahy. Kdysi to tu mohlo být krásné, ale teď z toho zbyly jen trosky. Na únikovém schodišti byly stále zaschle kaluže krve a některé schody dokonce chyběly.

Když jsem otevřela dveře vedoucí na střechu, ofoukl mě horký větřík. Tady nahoře my bylo ještě větší vedro než dole. I tady byl písek, který stále nechápu jak se sem dostal, jak se dostal do města.

Začala jsem chodit sem a tam. Přemýšlela jsem o všem. Proprala jsem svůj život, tedy co si z něj pamatuji do posledního detailu. Možná, že kdybych se nikdy nedostala do labyrintu všichni by byly šťastnější a naživu. Alby, Gally, Zeke. Nikoho by neroztrhaly rmuti na kusy.

Jakmile jsem si vzpomněla na tu zrůdu, jakoby oživla a objevila se přede mnou. Vyjekla jsem a zakopla o svoje nohy. Tvrdě jsem dopadla na zem. Bolest celého těla se zase ozvala. Ohlédla jsem se po kovové kouli, ale nikde nebyla.

Plácla jsem se do čela pro mojí paranoiou. Vyskočila jsem na nohy a přešla přímo ke kraji střechy, kde jsem přehodila nohy přes okraj. Nechápu jak jsem si jen na chvíli mohla myslet, že když opustím labyrint všechno bude v pořádku. Noční můry, vidiny, pocit viny. Tohle nikdy nezmizí. I kdybych byla někde daleko a žila bych tak dlouho ho dokud neumřu na stáří, tak poslední věc na co pomyslím bude tohle všechno. Všechna tahle bolest, která nikdy nezmizí.

Na to jak jsem mohla zachránit Zeka nebo, že jsem mohla všechna zachránit tím, že bych odešla jak mi Zlosin nabídl. Na ten vztek, který v sobě dusím už od začátku. Na tu pomstu co bych chtěla uskutečnit. Chtěla bych pozabíjet každého jednotlivce, který má něco společného se Zlosinem. Což by znamenalo, že bych musela zabít i sama sebe, protože jsem pro ně pracovala. Teoreticky jsem zabila i všechny teď tady dole. Zlosin sem nalítne s bergem a všechny nás postřílí, nebo nás dostanou ty zrůdy. Co to je vůbec zač. Nějaký nepovedený experiment nebo virus, který mění lidi na to čím jsou. Přežily jsem labyrint, útěk ze Zlosinu, přežili jsem sami sebe, ale tohle přežít nemůžeme. Prostě nemůžeme.

Hlava mi třeštila jako nikdy jindy. Myšlenky se hrnuly do mozku, ale než jsem stihla zpracovat jednu, přišla druhá. Chytla jsem se za spánky a začala jsem křičet. Šáhla jsem po kameni, který ležel opodál a mrštila jsem ho do hlubiny ulice. Hodila jsem i další čtyři, dokud jsem se nezvedla a nezačala kopat do všeho co jsem potkala. Bušila jsem do stěny, dokud mi z kloubů nezačala téct krev.

Asi bych si rozdrtila ruce pokud by mě někdo nepopadl za rameno. Chtěla jsem se se ohnat, ale když jsem spatřila asijský obličej trochu jsem zpomalila. Pouze jsem setřásla jeho ruku a šla od něj dál.

„Nehmatej na mě," Okřikla jsem ho. „Co tady děláš? hm..."

„Amy." Začal.

„Co? Chceš mi taky nadávat do zrádce? Chceš mi říct jak jsem strašná a všechny jsem zabila. Myslíš, že jsem to dělala schválně... NE já to dělala pro vás," Přistoupila jsem k němu a prstem jsem mu píchla do hrudi. „Dělala jsem to proto, aby vás Zlosin nezabil na místě. Utekla jsem abych vás varovala, protože měli v plánu vás stejně zabít. A co jsem já kráva udělala? Šla jsem za vámi jako pejsek ochránce a zachránila vám zadky. S Jamiem, ano s ním a na rozdíl od vás mi věří a je schopný za mě obětovat život, a i za vás. Ale co jste udělaly vy. Hmm...? Co jste sakra udělaly?" Dokončila jsem svůj naštvaný dialog. Chvíli a mě zaraženě díval a poté sklopil provinile zrak k zemi. „Je to jen zlomek toho co bych ti...vám chtěl říct."

Celkem dlouho jsem čekala na odpověď, ale nakonec s něj něco vypadlo. „Každý z nás udělal chyby. Někdo větší a nikdo menší. Ano, myslely jsem, že jsi nás zradila, protože poté co jsme utekly z labyrintu jsi zmizela a když jsi se zase objevila měla jsi laboratorní plášť a průkazku s registrem Zlosinu. Víš všechny nás to svým způsobem ranilo a hlavně Newta. Postupem času lítost nahradil vztek. Proto jsme byli takový a ohledně toho blonďáka..."

„Jamie!" Přerušila jsem ho.

„No jo, no jo. Bylo těžký začít věřit někomu v place, a když přiběhneš s ním tak je to.... Prostě divný." Odmlčel se. „Víš my dva zrovna nemáme mezi sebou dobrej vztah, ale to neznamená že ti nevěřím. Naopak. Zachránila jsi nás... Hodně krát. Možná jsem tě nesnášel a nevěřil jsem ti, ale teď ti důvěřuji. Dostala na jsi nás pryč z labyrintu a kdykoliv jsme bez tebe tak jdeme přímo vstříc smrti , ale jakmile se objevíš ty tak je všechno v pořádku, no do jisté míry." Zase se ušklíbl. Jakoby po dojemném dialogu si zase dělal legraci.

Musím říct, že mě docela překvapilo co řekl a i dojalo, ale místo vděčného usmíření jsem se rozpřáhla a nejdřív mu vrazila facku a následně pěstí. Jen hekl a trochu se předklonil.

„To je za....za to všechno." Odmlčela jsem se. „Ale to znamená, že jsme v poho." Měla jsem se usmát, ale zůstala jsem v neutrálním výrazu.

„Fajn," Hekl „Fajn, Jsme O.K."

„Jsme O.K. Ale furt jsem trošičku naštvaná." Ušklíbla jsem se.

„Máš na to právo, ale mlátit už mě nemusíš."

„Dobře, mlátit už tě nebudu."

„Takže...objetí?" Ušklíbl se.

„Tak na to zapomeň" Zasmála jsem se a odstrčila ho stranou.

**** 

Ještě jednou se omlouvám za čekání....