Remember?

10

Tak hned na začátek, ne nejsem mrtvá jen nastaly prázdniny a já si na začátku říkala. "Jé tak a mám volno a budu mít čas na psaní. Jé to bude super, "ale moc jsem se mýlila. Protože moje prázdniny vypadají tak, že každou noc trávím jinde. Stále pod stanem a když se dostanu domů tak jsem utahaná a navíc se musím psychicky připravovat na novu školu. -_- Dneska jsem rychle prolítla komentáře za které děkuji a zároveň se omlouvám, že jsem na ně neodepisovala průběžně.  No já už nebudu zdržovat. 

 Hned jak si uvědomím co dělám se rychle odtáhnu. „Já...Promiň." Rozpačitě zamumlám.

Jamie nic neřekne a jen se usměje. Znovu se nade mě nakloní a přitiskne své rty na moje. Chvíli je tam nehal a pak je pootevřel. Potom zase zavřel a pak zase pootevřel. Mezitím se nadechnu a doufám, že přijde další polibek. A přijde.

Jamie se s úsměvem odtáhne. Dlouho nikdo nic neřekne dokud se za rohem neozve šumot. „Zůstaň tady." Zašeptá směrem ke mně. Rády bych mu pomohla, ale nemůžu se ani hnout takže zůstanu nehybně sedět.

Jamie sevře v ruce dýku. Nalepí se na roh a trpělivě vyčkává dokud se zvuky nepřiblíží. Hned jak se z poza rohu něco mihne Jamie vymrští ruku s dýkou vedle sebe tak, že kdyby to byl nějaký rapl naletí na dýku a bude o hlavu kratší. Ale žádný rapl to není.

V té rychlosti a zmatku stihnu zareagovat pouze to jak Jamie stáhne dýku k tělu a v klidu odstoupí. Konečně se kouknu na oběť.

„Thomasi?!" Vyjeknu a odpíchnu se od stěny. Ale nohy mi selžou a já klesnu k zemi. Thomas se ke mně okamžitě rozběhne s kloní se ke mně. Obejme mě kolem ramen a přitiskne si mě k sobě blíž což spustí další dávku bolesti, ale nedám nic znát. „Mysleli jsme, že ti vymyli mozek. Mysleli jsme, že jsme tě ztratili." Zašeptá mi do vlasů.

Nezmůžu se jen na slabé. „To já taky."

Zůstanu vyset v Thomasově objetí. Koutkem oka zpozoruji že dovnitř vchází další a další lidé. Ze všech sil pootočím hlavu abych se rozhlédla kdo tu je. Vidím Teresu jak ošetřuje ránu některého chlapce. Minha který se dohaduje s Jamiem. Dokonce i Newt postává opodál. Jen při pohledu na ně se mi sevře hrdlo.

„Kde je Chuck?" Zamumlám. Thomas nic neřekne jen si mě přitáhne ještě blíž. „Kde je?" Zopakuji to znovu s obavami nejhoršího.

„Nezvládl to." Řekne s lítostí v hlase. Jen dvě slova a mě se oči naplní slzami. Nesnažím se je zadržet. Ani se nesnažím hystericky křičet. Nechám stékat slzy po tváři.

***

Ani nevím jak dlouho už tady sedím jako hromádka neštěstí v Thomasově náručí. Možná dost dlouho na to aby se setmělo a nám se odkrvili všechny končetiny. Možná jsem na pár minut zamhouřila oči a přesto je tu se mnou Thomas a nespustil mě z očí. A za to jsem mu vděčná. Ale mám pocit, že je na čase se postavit na vlastní nohy a to doslova.

Vymaním se z Thomasovo sevření a s jeho pomocí se postavím na nohy. Rozhlédnu se kolem. V kroužku kolem ohně sedí téměř všichni placeři. Až na Jamieho, který sedí opodál a brousí si všechny nože a na druhé straně ve stínu postává Newt. Těká očima sem a tam a nervozně přešlapuje.

Chvíli váhám, ale nakonec poděkuji Thomasovi a ujistím ho, že už to zvládnu sma a nakonec se pomalým krokem vydám k Newtovi. Čím blíž jsem tím víc se cítím provinile. Ne jen kvůli tomu, že jsem se před chvílí líbala s Jamiem, ale, že jsem jako za prvním nešla za ním, ale za Thomasem.

Nakonec dojdu až k němu. „Ahoj." Vypadne ze mě. Nic neřekne jen se na mě podívá skrze rozcuchané vlasy. „Já vím, že co se teď stalo nebyly asi nejlepší zážitky, ale já nechápu proč jsou všichni proti mně. Já na vás nezapomněla dobrovolně. Vlastně jsem na vás nezapomněla čímž jsem vás vystavila nebezpečí. Ale o to tady nejde jde o to...." Nedořeknu to, protože si mě prudce přitáhne do objetí. Chvíli netuším, ale nakonec mu ho oplatím. „Chtějí vás zabít." Zamumlám.

„Cože?"

„Když jsem byla tam. V zlosinu mluvili o vás. Chtějí vás zabít a teď to udělají stoprocentně. Když jsem já a Jamie..." Opět mi skočí do řeči.

„Jamie?"

„Ano, ale to je jedno...."

„Ne, není."

„Notak, poslouchej. Nesmíte udělat to co vám řekli nebo zemřete."

Jen se ušklíbne a řekne.: „Jak máme vědět, že nás netaháš za nos. Že nejsi s nimi."

Na to nemám slova. „Důvěra v přítele." Zašeptám. „Ale to ti asi nic neříká." Sklopím zrak. Nejradši bych ho nakopla do zadnice. Doteď jsem nevěřila, že by se zrovna on nechal strhnout davem. Nemotorně se otočím

Zamířím k záři plamenů a začnu přemýšlet, že jsem svůj úkol splnila. Varovala jsem je a dá se říct, že i zachránila. Možná měl Jamie pravdu, že bych mohla začít znovu. Ale tentokrát někde daleko a bez vzpomínek.