Pomalu zvednu pohled a poté lituji toho, že jsem to udělala. O hlavu vyšší špinavý blondýn se nade mnou sklání a čeká až ho jeho láska obejme , nebo políbí, ale to se netane.
Zoufale se ohlédnu po strážném, který má na tváři vražedný pohled a ruku už má připravenou na spoušti. Bezmyšlenkovitě se rozběhnu pryč od Newta. Něco na mě volá, ale já mu nerozumím. Z kapsy vytáhnu kartu a hbitě odemknu masivní kovové dveře. Naposledy se ohlédnu zpět a ne jen Newtovi věnuji omluvný pohled.
Dveře se za mnou zavřou a já se po nich svezu na zem. Tvář schovám do dlaní a v očích mě začnou štípat slzy. V jedné knize jsem četla: Dnes se musí žít, brečet se bude zítra. Snažím se rozdýchávat všechen nahromaděný smutek, ale i vztek. Kdybych nebyla jiná tohle by se nemuselo stát. Opět za všechno můžu já.
„V pořádku ozve se nade mnou." Okamžitě vyskočím na nohy. „Dobrý reflex." Konečně se kouknu kdo mluví. Kousek ode mě stojí vysoký chlapec s delšími blond vlasy. Rapidně výrazné lícní kosti upoutávají pozornost od jeho studánkových očí, které momentálně upírá na mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Em...jo, jo jsem v pohodě." Otřepu se.
„Ty jsi Amy, že?" Usměje se. Sakra jak to ví. „Jak to víš?" Neodolám a musím se zeptat.
„Jsi něco jako celebrita mezi přeživšíma." Ušklíbne se.
„Jo, aha." Sklopím pohled ke svým botám.
„Jamie." Natáhne ke mně ruku.
Nejistě mu ji podám taky. Jeho stisk je silný. Je jiný než ostatní tady. Na pohled je silný a sebejistý a nemá brýle. Jediným čímž sem zapadá je laboratorní plášť.
Pustím jeho ruku a stáhnu jí k tělu. Nastane ticho. Je ověřené, že po čtyřech vteřinách nastane trapné ticho a o se taky děje. Jamie vytáhne z velké kapsy od pláště blok a propisku.
„No nic, rád jsem tě poznal." Zářivě se usměje a už chce odejít.
„Em? Jamie?" Zastaví se. „Když mám odpracováno co mám dělat teď?" Zeptám se nejistě.
„Volno." Pokrčí rameny a odkráčí pryč. Ještě chvíli za nim koukám dokud se opět nevrátím do reality.
† třetí osoba †
Newt stále zírá na místo kde před chvílí stála Amy. Nechápe to. Proč odběhla. Proč na sobě má plášť. Proč měla výraz jako kdyby ho nikdy neviděla. Thomas za nim přijde a jemně mu položí ruku na rameno.
„Měli by jsme jít." Řekne nejen k Newtovi, ale tak nějak zároveň ke všem.
Postupně se všichni odeberou pryč z této laboratoře. Očekávaly, že je zaženou opět do svých cel, ale místo toho je dovedly do jídelny, která slouží zároveň jako společenská místnost.
