Remember?

3

 Místnost osvětluje pouze pár poblikávajících čudlíků na monitorech a slabé modré světlo vyzařuje sklo vedoucí kolem stolu uprostřed. Neobtěžuji se rozsvítit a pokračuji hlouběji do místnosti. Po podlaze jsou rozházené papíry s čísly a kódy, kterým nerozumím.

Lehce přejedu prsty po skleněné desce, která je nesmyslně umístěna u strany. Z ničeho nic se deska rozsvítí a začnou se tam objevovat čísla a písmena. Není to deska, ale klávesnice. Nad ní se vyloří jemný pruh světla tenounký jako pírko a na něm se objeví fotka chlapce. Jeho životní funkce a čtvereček který je momentálně černý.

Zaostřím na fotku toho chlapce. Alby? Jeho životní funkce nefungují, protože je mrtev. Zapnu další počítače, někde jsou lidé co zahynuly a někteří ještě žijí. Ale u nikoho se nezobrazují funkční tělesné funkce. Přejdu opět k Albymu a pořádně si začnu prohlížet všechny informace o něm.

Celou tu dobu nás pozorovaly? Celou tu dobu. Viděli umírat spousty lidí a nic neudělaly.

Prstem přejedu po bíle lajně co je nakreslená na klávesnici. Z černého čtverečku se začnou linout zvuky a začne se pohybovat. Až po chvíli mi dojde že vracím čas. Dojedu až do chvíle kdy se Alby vyhrne v před zachrání mi život. Potichu vzlyknu a dojedu až na jeho úplně první den v placu.

Byl tam sám, byl první, byl tak vystrašený. Tací byly všichni. Všichni se báli, nepamatovaly si. Přejdu k Thomasovi. Když ho vytáhnou z klece rozuteče se pryč od nich a v půlce placu hodí tlamu. Neubráním se malému úsměvu.

†††

Šourám se po chodbě jako tělo bez duše. Ani nevím co mě trápí. Možná to, že jsem právě viděla opětovaně umřít přátelé. Nebo se mi stýská po mých živých přátelích. Ne, vlastně ne. Oni jsou taky mrtví.

Sklopím pohled k botám a namířím si do svého pokoje. Jestli se tomu dá tak říkat. Kromě mě už se nikdo nepotuluje, ale i přesto slyším hlasy. Uvidím otevřené dveře ze kterých se ty hlasy linou. Nenápadně se k nim přiblížím a začnu poslouchat.

„L1A by měl už vyrazit." Řekne mužský hlas.

„Ano. Vyšleme je hned ráno." Teď naopak ženský hlas, který je mi povědomý, ale nemůžu ho zařadit.

Chvíli mlčí. „Je vám jasné, že musí zemřít." Řekne opět žena.

„Prosím?" Muž zní překvapeně.

„Ou, vyznělo to špatně." Ušklíbne se a pak mi to dojde. Ava. To je ona. „Co nejvíce jim to ztížíme. Nehodlám riskovat, že přežijí všichni."

„Ale, paní. Já myslel, že účel experimentu je mít o nejvíce přeživších."

„Věci se mění." Řekne suše.

„Můžeme využít toho nazrzlého."

„Ano, to můžeme."

Klapání podpatků se začne přibližovat. Zpanikařím. Ze začátku nejsem schopna pohybu, ale pak se rychle obrátím a zamířím pryč jenže pozdě.

„Amy?" Prudce se otočím.

„Já...já jsem zabloudila." Zalžu a jemně se usměji.

„Ale samozřejmě. To se stává." Vlídně se usměje až mě to překvapí. „Zavedu tě tam." Dojde mě a bok po boku jdeme tiše chodbou.

„Tak co? Viděla jsi své přátele?" Dělá si srandu?

„Ano...ano viděla." Vykoktám.

„Skvělý pocit, že?"

„Jo." Naprosto perfektní. Řeknu si v duchu.

†††

Ava mě dovedla tam kde bydlím. Cestou nikdo nic neřekl, což bylo mnohem lepší než mluvit o mých přátelích.

Z židle popadnu bílé tílko, které přes sebe předtím a rovnou zalezu pod teplou přikrývku. Jak se asi spí ostatním. Třeba Chuckovi. Je to malé dítě, určitě má noční můry. Ostatně jako všichni. Myslím si, že rmut nás bude pronásledovat do konce života.

Jen zavřu víčka a hned upadnu do tvrdého spánku.

„Utíkej – Utíkej Amy – *křik* - Pozor! - Nesmíš s nimi mluvit – Jsou pro mě mrtví – L1A musí vyrazit – Nesmí přežít – Můžeme využít toho nazrzlého – Hned zítra ráno vyrazí -"

Zalapám po dechu a prudce se posadím. Čelo mám pokryté vrstvou potu a srdce mi bije o sto šest.

„Jsou to oni." Řeknu si pro sebe. „To je chce zabít."

Vyskočím z postele. Přes sebe hodím plášť a rychle na sebe nasoukám kalhoty. Popadnu karty do ruky a vyběhnu z pokoje. Na chodbě jsou už lidi. Doběhnu k proskleným dveřím vedoucích do jídelny pro všechny subjekty.

Stůl u kterého normálně sedí je prázdný, ale ostatní tu jsou. Sakra, to není možný. Vzpřímím se a ladně vejdu dovnitř. Začnu procházet mezi stoly a téměř všichni na mě aspoň na chvilku upřou zrak. Nikde je nevidím.

Nádech, výdech. Třeba se jen zpozdily. Snažím se sama sebe přesvědčit o krásné lži.

Už je pozdě, už jsou někde venku a bojují o život.  

Wííí...já jsem se s tím psaním nějak rozjela. Pořád mám chuť k psaní. =3 

Jo a taky jsem se rozhodla, že vás budu spamovat obrázkama. =D 

Děkuji za všechny povzbudivé odezvy. Kůjů. *_*