Remember?

9

Ptáci mají dar létat. Peřím porostlé tělo se pokaždé vznese ladně a stejně tak sviští vzduchem. Létají křížem krážem aniž by někdo věděl kam má namířeno. Někdy to neví ani pták sám.

Pevně se držím Jamieho, ale stále nemám odvahu otevřít oči. Doeď jsem se nenadechla i přes větší množství vzduchu než je potřeba. Prudké proudy větru mě řezají do tváře společně s rozevlátými vlasy.

Peří je neodmyslitelnou součástí ptáků. Slouží nejen k letu, k teplu, ale i k originalitě každého ptáka. Říká se vrabec jako vrabec. Papoušek jako papoušek. Orel jako orel, ale to se mýlí. Každý je jiný a nejen kvůli peří.

Nedůvěřivě odlepím víčka. Vyjeknu a ještě pevněji se chytnu. Pode mnou se rozpíná celé město a míhá se pode mnou jako normálně nade mnou probíhají mraky. Pár raplů se toulá po ulici a hrdelně vrčí. Je to jako let až na to, že povolím a proměním se v červenou skvrnu.

Každý aspoň jednou snil o tom, že se promění v ptáčka a prohlédne si svůj domov z výšky. Odletí od všech problémů, starostí a průšvihů.

Nemám si to užívat, ale děje se to. Je to skvělé. Poprvé za tu dobu co jsem přišla o paměť je to první věc kterou si naplno užívám. Pohlédnu před sebe a nahlas vyjeknu. Volný prostor vystřídá stísněný prostor rozbité budovy. Vzduch plný prach se mi vžene do hrdla a já se zakuckám.

Proč neumí páv létat? Protože byl pyšný – Pýcha předchází pád. Proč kohout neumí létat? Protože se pyšnil svým barevným peřím – Pýcha předchází pád. Proč pštros neumí létat? Protože i on podlehl pýše a vystavoval svůj dlouhý majestátní krk – Pýcha předchází pád.

Pád mě právě čeká. Ne psychický, ale fyzický. Je to vteřina na vteřině a já ani nestihnu zaregistrovat, že se pustím Jamieho a kutálím se jako brambora po tvrdé zemi. Zastaví mě až betonová zeď do které plnou silou narazím.

Opět mě začne bolet celé hlava a nejen ta. Nohy, ruce, tělo, ramena dokonce i zadek. Jen pohlédnu na své tělo a uvidím pouze fialové skvrny. Kam se poděla moje kůže.

Rozhlédnu se kolem a Jamie je na tom podobně až na to, že se pomalu zvedá. Já oproti němu nedokážu pohnout ničím, kromě očních bulv. „Zvládla jsi to." Řekne Jamie a skloní se ke mně. Chci mu říct, že jo. Dokázala jsem to, ale vyjde ze mě jen dusivé zachraptění. „Notak pojď." Podepře mě a pomalu mi pomůže si sednout.

„J...já." Nedořeknu to. Můj sípavý hlas mi to nedovolí. „Ž...ž..." Nic, nedokážu mluvit.

„V klidu. Nádech, výdech." Ruku mi položí na břicho a při každém nádechu zatlačí proti. „Zkus to znovu."

„J...já." Jde to líp, ale stále mám chraplák jako prase.

„Dobrý. Musíme najít tvé přátele." Lehce mě zvedne ze země a stále mě podpírá. ,Nechápu jak mě může unést. Hlavně, že má pořád energii pokračovat. Každý krok mě bolí jako by se mi to celého těla zabodávaly nože.

Nechvátá. Možná už je tu bezpečno. Žádné vrčení se odnikud neozývá. Pamatuji si, že jsem vždy nadávala ve škole na schody, ale to bylo nic oproti tomuhle. Míjíme třetí patro. Druhé, první a konečně přízemí. Už se mu chci vysmeknout z náruče, ale on mě zadrží.

„Ještě kousek." Zašeptá mi do ucha. Vydám podivný zvuk, ale jdu dál. No jdu. Spíš šoupu podrážkami o zem a visím za Jamiem.

Přes prázdnou ulici mě dovleče do nějakého rohového domu. Pro mé překvapení jsou skleněné výlohy rozbité, ale to se nedá říct o vnitřním interiéru. Kdysi to byl krásný club, plný muziky a drahých drinků. Teď je skleněná parket pokrytý pavouky. Po zemi se válí křišťálové sklo a poházené židle. Diskokoule visí jen na vlásku ze stropu a k tomu má vypadanou půlku sklíček.

Jamie mě opatrně položí na jednu z lavic. Těžce se opřu o zeď a opatrně vydechnu. Sundá ze mě batoh ze kterého vyndá lahev z vodou. Přiloží mi jí k ústům. Na jednu stranu je úlevy, že konečně cítím zase vlažnou vodu, ale na druhou mi to nastartovalo všechny smysly a všechno co mě bolí začne bolet ještě třikrát víc.

Bolestivě zakňučím a prohnu se v zádech. Jamie se zvedne o popojde o trochu dál. Začne se porozhlížet po baru a nakonec se vydá za pult. Chvíli tam něco přehrabuje a pak se vrátí s dvěma flaškami v ruce.

„C...co to je." Dostanu ze sebe. Konečně můžu něco říct, ale bolestivého chrapláku jsme se nezbavila.

„Tohle asi vodka a tohle." Pozvedne jednu lahev s průhlednou tekutinou a pořádně si jí prohlídne. „Nevím." Pokrčí rameny a jednu z nich otevře. Klekne si přede mě a vyhrne mi pravou nohavici nasáklou krví. Vykoukne na mě zakrvácená rána na pravé straně lýtka.

„No, teď to bude možná trochu bolet." Zase pokrčí rameny a stáhne ústa do úzké lajny. Otevře víčko lahve a tekutinou mi polije ránu. Okamžitě to začne štípat jako čert. Tiše vykřiknu. Kousnu se do rtu, abych nezačala křičet naplno. V ústech se mi začne tvořit nepříjemná chuť krve.

Jamie ze svého batohu vytáhne obvazy a začne mi obmotávat nohu. Pro mé překvapení to pomohlo. Sice to bolí, ale méně. Zvedne se a celou mě prohlédne od paty až k hlavě kde se zastaví. Zaměří se na pramínek stékající krve po mém krku.

Přiskočí ke mně a odhrne mi vlasy. „Ouu." Sykne. Ohne se pro další obvaz a začne mi ho namotávat okolo hlavy. Vybaví se mi animované pohádky, jak tam vždycky leží celí v sádře. Pamatuji si ji, ale nepamatuji si ji kdy a kde, nebo s kým jsem ji viděla. Je to blok, který nejde odstranit.

„Hotovo." Vydechne Jamie a sedne si vedle mě. „Ještě něco?" Pohlédne na mě.

„Asi tak všechno." Řeknu už téměř bez problému až na ten blbý chraplák. Zním jako starý dědeček sýpající na smrtelné posteli. Chvíli zůstaneme v tichosti dokud to já nepřeruším. „Co teď budeš dělat?" Zeptám se.

Prudce se na mě otočí až mě to samotnou překvapí. „To se ptej spíš ty sama sebe."

Má pravdu. Co budu dělat já. Vrátit se nemůžu. Udělal jsem co jsem mohla pro to abych je zachránila a teď je po všem.

„Co budu dělat?" Zeptám se nahlas sama sebe. „Možná už je načase...odejít ." Poslední slovo zašeptám do prázdna.

„Cože?" Vyjekne vedle mě. „Na to ani nemysli. Je spoustu věcí které můžeš dělat."

„Jo. Třeba se skamarádit s raply. Nebo chodit na procházky do pouště." Ironicky se ušklíbnu. „Život, který chce každý mít."

„Můžeš odtud odejít. Do města, kde se žije skoro normální život. Můžeš začít od znovu." Položí mi tuku na rameno.

„Zase ?" Ušklíbnu se. „Teoreticky žiji od znovu. Nic si nepamatuji. Pár dnů jsem žila v labyrintu. Dostala jsem možnost vrátit se domů, ale místo toho jsem zůstala se zlosinem. Měla jsem možnost zapomenout, ale já to prostě nedokážu. Nedokážu začít žít znovu."

„Ale ty si zasloužíš žít normálně."

Sarkasticky se ušklíbnu. Vzpomenu si na všechny, kteří kvůli mně zemřeli. „Já bych neměla žít vůbec."

„Když řeknu ať no neříkáš. Poslechneš mě?"

„Ne." Řeknu.

„Tak ti musíme dát důvod k žití." Usměje se. Ruku přesune z mého ramene na mou tvář. Chvíli se mi dívá do očí a já do těch jeho. Jak někdo může mít tak krásné oči. Kolik rodů se muselo zkřížit, aby vznikla taková barva. Zrychlí se mi dech když se začne pomalinku přibližovat.

Zavřu oči a čekám. Zase čekám. V životě jsem se načekala dost. Udělám první krok a a přilepím se mu na rty.

Awwwww #Jamy nebo Amy a Newt a to nevím jak shippovat. -_- Tak pište dolů nápady. =D

Omlouvám se, že je kapitola až večer, ale nebylo mi nějak dobře tak, ale hlavní je, že tu je.