War Of Brothers (CZ)

WOB - 4. Díl > Tomu se říká ironie osudu.

Pootevřela jsem pusu na protest, jenže nic z nich nevyšlo, místo toho se jen zabouchly dveře, když učitel odešel a nechal mě tu s ním. „Ahoj, Katie.“ usmál se. Jen jsem protočila oči, sebrala svou tašku a rozešla se ke dveřím. „Kam jdeš? Máme se přece doučovat.“ Začal zmateně mluvit. Jen jsem se na něj nevěřícně otočila. Na okamžik jsem nebyla schopna slov, protože vypadal naprosto jinak, než jak ho znám ze školy, kdy trýzní Marcela. Vypadal jako anděl.

„Za A. my dva se nebudeme doučovat ani na den svatého dyndyho a za B., s tebou nebudu ani v jedné místnosti o samotě, takže mi prosím uvolni cestu.“ Zvedla jsem pohled od jeho hrudníku a podívala se mu do očí. Přece jen s mou výškou jsem byla trpaslík oproti němu.  . „Katie, je to jen ..“ začal, ale zarazila jsem ho v půli větě.

„Ne, Nialle, raději propadnu, než abych se s tebou doučovala, nebo s kýmkoliv z té vaší party.“ Nečekala jsem na to, než mi uhne. Jednoduše jsem se procpala ven ze třídy a hned se vydala i ven ze školy.

Scházela jsem schody, které vedly od hlavního vchodu k chodníku, když mě někdo chytil za paži a otočil na sebe. Niall. „Katie, jen ..nemůžeme si ..smím tě doprovodit, aspoň domů?“ vykoktal ze sebe. Pobaveně jsem se zasmála, to snad nemyslí vážně.

„A proč? Abys mě zítra mohl pomluvit Tomlinsonovi a té vaší partě a ještě zítra bych byla pro smích celé škole?“ vzdorovitě jsem mu koukala do očí. „Nemám zájem, Horane.“ S poslední větou jsem se mu vyškubla, upravila tašku na rameni a vydala se domů. Bohužel se jen tak nevzdal.

„Tohle bych neudělal.“ doběhl mě, pak jen srovnal krok. „Ty přece nejsi Marcel.“ Povytáhla jsem obočí. „Jak to myslíš, že nejsem Marcel? To jsi kretén jen na něj, nebo co máš za problém? Vlastně,“ zastavila jsem se a otočila na něj, udělal totéž. „co máte za problém všichni? Včetně Tomlinsona? Marcel je jeho bratr a přesto mu ze života děláte sakra velké peklo. Co jste to za lidi, proboha?!“

Niall se na okamžik zarazil. Napadlo mě, zda vůbec vnímal všechno, co jsem řekla, protože jsem v jeho očích nepoznala ani náznak lítosti, nic. „Louis je můj kamarád, nejlepší kamarád.“

„Hádám, že tohle tě opravňuje, dělat to, co děláš, že?“  na to mi už neodpověděl, jen si prohrábl své blonďaté vlasy a znovu pohlédl na mou maličkost. Vážně jsem si při něj přišla jako trpaslík a to byl menší, než oba Tomlinsonovi. Uběhla asi minuta a stále mlčel. Zakroutila jsem nechápavě hlavou a vydala se dál po chodníku, tentokrát za mnou nešel.

Nechápala jsem to. Nechápala jsem jeho. Nechápala jsem Tomlinsona. A přede vším jsem přestávala chápat sama sebe. 

*****

Zavřela jsem za sebou dveře od domu, pověsila bundu na věšák a klíče dala do misky u dveří, jako obvykle. „Konečně, už jsem chtěl volat na interpol.“ Usmála jsem se a pohlédla na Kola, který stál ve dveřích a ledabyle se opíral o zeď. S rukama založenýma na hrudi. „Všechno v cajku?“

 Na okamžik jsem se zamyslela, než jsem přikývla. „Ano, jen se mé doučování trochu vymklo kontrole, jinak všechno v cajku.“ Na jeho tváři se po krátkém momentě rozlil úsměv. „Tak pojď, máme čínu.“ Usmál se šibalsky a zmizel v kuchyni, jen jsem se zasmála. Čína byla jeho oblíbeným jídlem, takže jsem chápala, proč je tak nedočkavý a hlavně veselý. 

*****

Ve škole bylo zase naprosto stejný den. Pokud mě na okamžik napadlo, že se Niall snad i změnil vůči Marcelovi, spletla jsem se. Pro tentokrát se však nesmál, když mu spolu s Lukem shodili učebnice z lavice. Při obědě si Mina všimla, že se k Marcelovi zezadu blíží Luke a spol, proto zrychlila na kroku a za loket dotáhla Marcela z bezpečné vzdálenosti od nich a hlavně k našemu stolu. Zmateně jsem na ni koukla. Vždyť to byla přece ona, kdo mi vždy tloukl do hlavy, abych se od něj držela dál.