War Of Brothers (CZ)

WOB - 26. Díl > I love you, bro.

P.S: jen pro pořádek, kurzívou je minulost, jen kdyby někdo byl zmatený :) 

___________________

*Louis P.O.V.*

Seděl jsem doma na gauči, upíjel z hrnku čaj a koukal na nějaký nudný pořad o lvech. V momentě, kdy se začali rvát, mi to připadalo, nějak podezřelé. Z přemýšlení mě vytrhla až mámin křik.

„Co se ti proboha stalo?!“ nevinně jsem si skousl spodní ret, protože jsem tušil, co myslí. Pár vteřin na to už stála přede mnou i s Marcelem, kterého držela za ruku. Nechtěl jsem se s ní hádat a už vůbec ne, když byla téměř rudá od vzteku. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co je tohle?!“ snažila se o normální tón hlasu, ještě že tak.
Podíval jsem se na Marcelův nos a oko, které bylo oteklé a jen jsem pokrčil rameny. „Že by modřina? Otok?“
„Louisi Williame Tomlinsone!“ vykřikla naštvaně, až jsem téměř naskočil i s Marcelem.
„Mami, nic to není, já jsem upadl při fotbale a ..“ snažil se to zamluvit, ale nenechala ho.
„Upadl? Trenér mi řekl něco jiného. Co sis sakra myslel, Lou?!“

Přimhouřil jsem oči a vyskočil na nohy. Už mě nebavilo být ten, kdo to vždy všechno odnese.
„Já? Já jsem myslel, že třeba pro jednou by tohle to,“ ukázal jsem na Marcela, „Mohlo stát při mně, podpořit mě a ne, aby mi vlastní bratr bodl do zad! Já ho nesnáším! Nechci mít za bratra někoho, kdo mi vědomě podkopává nohy. Nesnáším Mar-.“  než jsem dořekl jeho jméno, pocítil jsem na tváři palčivou bolest. Já i Marcel jsme se překvapeně a v šoku podívali na mámu, které došlo až potom, co mě uhodila, co to vlastně udělala. Nikdy nás neuhodila. Za nic. Mé oči potemněly. Jen jsem „chápavě“ přikývl a rozeběhl se po schodech k sobě, ignorujíc za sebou volání mámy.

Jen, co jsem byl v bezpečí svého pokoje, bouchl jsem s dveřmi a zamkl je, poté jsem si lehl na postel a snažil se uklidnit. Znovu jsem si vybavil v mysli scénku, kdy jsem se svěřil poprvé a naposled svému bratru.

„Nemůžeš mě pořád odstrkovat, vím, co jsem ti udělal, nebylo správné, ale .. lituju toho, Marci. Jsi jediný bratr, kterého mám, prosím.“ Dodal jsem prosebně, když jsem stál u jeho postele, ale on byl ke mně už pět minut otočený zády. Věděl jsem, že nespí. Už jsem se to chystal vzdát, když se otočil a pohlédl na mě s těma jeho krásnýma očima. Nechápu, že nechce nosit čočky, vypadal by neodolatelně, takhle skrz ty brýle nejde vidět jaké krásné oči má.
„Poslouchám,“ špitl tiše, ale slyšel jsem ho. Pousmál jsem se, když se posadil a udělal mi tak místo na své posteli. Posadil jsem se k němu a začal zkoumat své prsty na ruce, jakoby to bylo něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Vážně jsem nervózní, jen když to mám říct svému bratrovi? Co budu dělat, kdybych to měl říci přímo jí? Zhluboka jsem se nadechl a začal.

„Víš, já ti vlastně závidím.“ Cítil jsem na sobě jeho pohled ala „WTF?“, ale nepohlédl jsem na něj, ztratil bych tím tak jen odvahu a nebyl jsem si jist, že bych ji ještě někdy vůbec našel. „Jsi chytrý, líbí se mi, jak se ti vždy zvlní vlasy, když vylezeš ze sprchy, nechápu doteď, proč si na ně vždy cpeš tolik gelu a ničíš si je a taky nechápu, proč skrýváš své oči za tou tunou sklíček, vždyť máš krásné oči. Líbí se mi, že i když ti každý tvrdí, jaký jsi kretén, nic si z toho neděláš, nevracíš jim to, jsi silný, Marceli.“ To už jsem na něj pohlédl. „Já tě ignoroval, šikanoval vlastně jen proto, že jsem ti záviděl a pak se tu objevila Katie a .. já ti záviděl znovu. Tolik jsem chtěl, aby si mě všimla, ale ona se starala jen o tebe a .. když se mi to podařilo, tak jsi zase ty ten, o kterého jeví zájem. I think I love her, Marcel.“ Zamračil jsem se, vážně jsem to řekl nahlas? Hups. Rychle jsem vstal, abych z tama vystřelil, když mi dopadla jeho ruka na mou a tím mě zastavila.

Chvíli mlčel, jen mi koukal do očí, až mi to začínalo být nepříjemné. „Já závidím tobě, Lou. Jsi skvělý ve všem, co děláš i v učení, jen se tomu tolik nevěnuješ, jako třeba sportům. Máš kamarády, mnoho. Já mám jen ji a Minu.“ Pousmál se na mě povzbudivě, ale asi jsem pořád nechápal, kam tím míří. „Líbí se mi Mina, Louisi.“ Pověděl s úsměvem.
„No a co já s tím mám, co dě-.“ sekl jsem se, cože to právě řekl? Mé srdce poskočilo radostí. Znovu jsem se usadil na jeho posteli. „Mina? Takže ne Katie?“
Marcel se zasmál a přikývl. „Mina, ne Katie. Aspoň ne tímhle způsobem.“