War Of Brothers (CZ)

WOB - 29. Díl > Ne všechno jde podle plánů

„Žertuješ, že ano?!“ rozkřikl se na mě Marcel. Zamrkala jsem zmateně.

„Ale vždyť veškeré riziko ponesu sama, vás jen potřebuju na to, abyste tu byli.“ koukla jsem na ostatní, kteří se taky netvářili moc nadšeně. Vzdychla jsem, tohle nedopadne dobře.

„Jsi si jistá, že to vyjde? Dostaneš se tam, zpátky bez problémů?“ můj pohled se stočil na Louise, který si mnul spánky a přitom bedlivě pozoroval každý můj pohyb, přikývla jsem. „Fajn, jdu do toho.“ usmála jsem se. Marcel se na svého bratra podíval vražedně, ale ten ho ignoroval. Zabolelo mě u srdce, když jsem si představila, že tohle je moje vina, co se děje mezi nima.

„Kat, jsi si jistá?“ zeptala se mě snad posté už Mina na otázku, kterou jsem za posledních pět minut slyšela pořád a přikývla jsem, stejně jako předtím. „Jsem si jistá, navíc tu bude se mnou Zayn.“ Při zmínce Zayna se Loui ošil. Netušila jsem proč, ale potěšilo mě. Blbost! Tušila jsem proč. Posadila jsem se na dřevěnou podlahu v altánku do tureckého sedu a vyčkala, dokud tak neučinili i ostatní – jen Marcelovi to trvalo. „Marci?“ povytáhla jsem tázavě obočí.

„Mě se to nelíbí,“ konstatoval. Povzdychla jsem si a chtěla něco říct, když mě předběhl Loui.

„Tobě se to ani líbit nemusí, tobě se nic nestane, věř mi, že bych byl radši, kdybys to dělal ty, ale jak řekla Katie,“ při vyslovení mého jména se na mě dlouze zadíval. Cítila jsem to napětí mezi námi, když jsme se dívali do očí. Jeho oči byly jako okno do jeho duše, přesně jak jsem to kdysi slyšela od mámy. „Katie nebude riskovat taky vůbec nic, takže si sedni laskavě na tu prdel, ať můžeme začít.“ Marcel chtěl něco namítnout, místo toho jen něco zamumlal a posadil se mezi Nialla a mě. Nadechla jsem se a rozložila před sebe knihu, kterou mi dal Kol na narozeniny – byla to nejdůležitější věc, co mi kdy bratr dal.

Všichni jsme se chytli za ruce, jako se to dělává při seanci a zavřeli jsme oči – až na mě a Louise. Bedlivě mě pozoroval těma svýma kukadly, až mě napadlo, jestli něco netuší. Nesměl to tušit, nikdo z nich, protože by mi jinak nedovolili udělat to, co musím. Tiše jsem se modlila, aby zavřel oči a nechal vše tak, ale jeho víčka se ani nehnula, sem tam zamrkal, ale to bylo vše. Už už jsem to chtěla vzdát, když se pousmál a zavřel oči. Ústy jsem vypustila vzduch, který jsem zadržovala a oddychla si. Konečně jsem mohla sama zavřít oči a pustit se do práce.

Udělala jsem přesně to, co mi říkal Zayn – včetně řeči, ale nic se nedělo. Otevřela jsem oči, všichni tam seděli jako předtím se zavřenýma očima. „Ono to nefunguje, asi jsem něco udělala blbě.“ Pustila jsem se Miny a poškrábala se za krkem a koukla po nich, když mi neodpověděli. „Lidi?“ zamračila jsem se, když stále nekomunikovali, až pak mi došlo, že stojím uprostřed toho kruhu a stále se držím Miny i Marcela. Zamračila jsem se a pohlédla na svou ruku.

„Víš o tom, že porušuješ veškerá pravidla, tím, že jsi tady.“ Zvedla jsem zrak od svého těla a střetla se se Zaynem, který měl založené ruce na hrudi a byl opřený o altánek. „Jsem ..“

„Mrtvá? Ne, jen tvůj duch opustil tvé tělo, proto jsi tady a zároveň jsi i tam.“ Ukázal přitom na mé tělo. „Ale neboj, pokud nic nezměníš, co nemáš, tak se vrátíš zpátky a ani si tohle nebudeš pamatovat.“ Pousmál se. Přikývla jsem.

„Musím pomoct Kolovi.“ Zayn se odlepil od altánku a přešel ke mně. „Dobře, pomůžu ti, ale jak říkám, změníš jedinou maličkost a už se nevrátíš, navíc nikdo neřekl, že tohle zabere.“ Ušklíbl se a luskl prsty.

Před očima se mi objevila záře, která mi dráždila oči, proto jsem je i hned zavřela. Jakmile jsem je znovu otevřela, byla jsem ve špitále u Kolovi postele.