War Of Brothers (CZ)

WOB - 39. Díl > Všechno je to má vina.

„Vidět za oponu?“ zeptal se znovu Niall, který to už posté popletl.

Protočila jsem panenky. „Skrz. Vidět skrz, ne za oponu.“ Kol se zavrtěl na křesle a pohlédl na mě.

„Máma, ty jsi vážně viděla mámu?“ přikývla jsem. „Páni ..“ vydechl na půl překvapeně, napůl nevěřícně. Abych byla upřimná i mě to dost vzalo, vidět mámu jako ducha bylo něco, co člověk nevidí každý den.

Než se kdokoliv nadechl k další otázce, přistála mi na rameni Louisova ruka, který po celou dobu mlčel a jen postával za mnou. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, že se nevyptává, ani bych nevěděla, co mu odpovědět. Ale na druhou …

Marcel popošel ze svého místa u okna a přešel ke stolku, který nás odděloval od sebe.

„Takže ti řekla, že musíš vidět skrz, abychom porazili Zayna, to nám to trochu ztěžuje, ale není to nereálné. Pokud bys viděla skrz, ať to už znamená cokoliv, znamená to, že máme stále šanci ho zastavit a do pátku všichni přežít.“

Zamračila jsem se. Nikdo zatím moc neřešil to, že bychom do pátku měli být všichni mrtví, pokud bychom ovšem brali v potaz oznámení v novinách, které ovšem nikdo jako reálnost nebral – až na Marcela, očividně.  Teď když to řekl naplno, všichni se napřímili.

„Já bych to tak daleko zase neviděl a hlavně ne černě. To, že Zayn nechal něco vytisknout do novin, ještě neznamená, že se to stane, že ne?“ zeptal se s nadějí v hlase Niall, ale už i tím, jak mu přeskočil hlas během jeho věty, jsem nabírala pocit, že i on věří, že to oznámení nemělo být myšleno jen jako špatný vtip.

Najednou se to semlelo hrozně rychle. Všichni se začali překřikovat, každý se svou verzí příběhu. Nikdo nechtěl zemřít , ani já ne, ale taky jsem nebyla ochotná sledovat všechny lidi, co mám ráda, zemřít. Věděla jsem jednu věc, že i kdybych nepřišla na to, co to znamení, vidět skrz, tak udělám cokoliv, abych je ochránila – Minu, Marcela, Kola, dokonce i Nialla, se kterým jsme se donedávna moc nebavili, a který se teď stál nezbytnou součástí mých blízkých a především jeho.

Louise.

„Budu nahoře,“ ozval se mi těsně u ucha Louisův hlas. Jeho ruka mi zmizla z ramene, najednou jsem se začala cítit zranitelně, samotná. Otočila jsem se ke schodišti, ale už jsem ho nezahlédla. Povzdychla jsem si.

Nejhorší scénář pro mě by nastal, když bych musela přijít o něj, ale to se nestane. Nesmí.

Pohledem jsem se vrátila zpátky k ostatním, kteří se ještě stále dohadovali. Nevím, kde se to ve mně vzalo, zřejmě se to ve mně hromadilo už dlouhou dobu, ale v momentě, kdy jsem pocítila vztek, zatnula jsem pěst k sobě a vstala. „Ticho!“ vykřikla jsem. Nečekala jsem, že to někdo zaregistruje, na tož že by doopravdy ztichli, ale povedlo se.

Překvapeně jsem zamrkala řasy a pousmála se, už uklidněná. „Okey, v první řadě se zkuste prosím uklidnit. Já vím, jak to vypadá, a věřte mi, že ani jeden z vás není tolik vyděšený, jako jsem já, ale prosím,“ sepjala jsem ruce k sobě při slově „prosím“. „Musíme držet při sobě, pokud se teď začneme dohadovat, tak jak máme potom ..“ na okamžik jsem se odmlčela. Co se jim vlastně chystám říct? Že umřou a kvůli mně, protože nevím, jak to zastavit? Pohlédla jsem na Marcela, který na mě shlížel s očekáváním v očích. Polkla jsem.

„Musíme držet spolu, pokud tohle všechno máme přežít, chápete? Nedovolím, aby se vám, komukoliv z vás, něco stalo. To vám slíbit můžu. Už jsem ztratila v životě dost lidí, nebudete je následovat i vy.“ Cítila jsem, jak se mi do očí sbíhají slzy, které jsem ale nesměla nechat projít. Pokud mi mají uvěřit, musím tomu věřit i já. Copak by mohli, kdybych se rozbrečela?