War Of Brothers (CZ)

WOB - 32. Díl > Lepší pozdě, než nikdy

*Louis P.O.V.*

Čekal jsem, že mě obejme, ale místo toho se její obličej změnil a zamračila se. „Co to zase zkoušíš?! Vážně si myslíš, že ti pomůže, když mi sem pošleš vidinu Louise? Znovu?! To s malou Lily bych ti sežrala teda líp!“ povytáhl jsem obočí. Asi jí hráblo, napadlo mě.

„Ehm ..Katie, jsi ..jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně  a chtěl udělat krok k ní, ale stačil jeden její pohled a raději jsem couvl.

Na okamžik se na mě zadívala svýma rentgenovýma očima a zapřemýšlela. „Katie? Slíbila jsi mi, že se vrátíš.“ Její oči se střetly s mýma a na malý okamžik bych přísahal, že jsem v jejích spatřil nejistotu a slzu. „Musíš se vzbudit, Kat.“

Opatrně přistoupila ke mně blíž, o pár krůčků a já měl silné nutkání ji k sobě přivinout a už nikdy nepustit. Její ruka vystřelila a já ucítil palčivou bolest. Ona mi právě ..

„Tys mi vrazila facku!“ vykřikl jsem překvapeně.

„Si piš, Tomlinsone. Kdo ti sakra řekl, abys sem chodil?! Proč jsi jednou neudělal něco rozumného?!“ rozkřikla se na mě, otočila se na podpatku a zmizla v pokoji.

Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl pochopit, co se právě stalo, nechápal jsem to.

Vrazil jsem za ní do toho pokoje. „Nemůžeš mě jen tak dávat facky, když se ti něco ..“ odmlčel jsem se, když jsem ji spatřil sedět na podlaze, objímajíc si kolena s jednou rukou zabořenou ve svých vlasech. „nelíbí.“

Skousl jsem si spodní ret a posadil se do tureckého sedu naproti ní. Nechtěl jsem na ni tlačit a už vůbec nepřipadalo v úvahu, abych ji objal, další facku získat nechci, tak jsem jen čekal, dokud nepromluví ona jako první.

„Neměl by jsi tu být? Jak ses sem vůbec dostals?“ zvedla svůj pohled od svých kolen a střetla se s mým pohledem.

Pokrčil jsem rameny. „Usnul jsem u tebe v nemocnici a ..“ zasmál jsem se tiše. „Jsem tu.“ Na okamžik se mi zdálo jakoby se její koutky úst posunuly o něco málo výš, ale nebyl jsem si tím jistý. „Může za tohle Zayn, viď?“ když se její tělo napnulo, chápavě jsem přikývl. Věděl jsem, že mám pravdu – sama mi to potvrdila tím, že mlčela. „Jak to udělal?“ 

Katie se zhluboka nadechla a hlavou se opřela o zeď, o kterou se opírala. „Zayn mě jen využil. Je to pomstychtivá duše, co se mi mstí za něco, co udělali lidi jako já. Máme pomáhat duším k přechodu na druhou stranu, ale jemu nechtěli pomoct, tak čekal, dokud nenašel mě. Zmanipuloval mě až tak, že jsme mu věřila naprosto vše a pak ..“ odmlčela se. Po tváří ji stekla slza, kterou jsem palcem utřel. Zmateně se na mě podívala, ale neuhnula. Dokonce mi nepřistála ani facka, dobré znamení. „Zabil Toma, Loui.“ rozbrečela se na plno a vrhla se mi kolem krku.

Objal jsem ji a konejšivě jí začal rukama jezdit po zádech, aby se utišila. „Jak to myslíš, zabil Toma? Tom byl před pár dny u tebe ve špitále, Katie, lhal ti.“ Začala běsile kroutit hlavou. Odtáhla se, ale jen tak, abychom si viděli do obličeje.

„To je Zayn, on ..“ popotáhla, „on nějak převzal kontrolu nad Tomovým tělem a teď ho ovládá. Loui, nevěř Tomovi.“ Najednou mi přišlo, jako bych ji špatně slyšel. Zamyslel jsem se a zmateně koukl kolem, vše začalo mizet. Ještě se mě pokusila chytit za ruku, viděl jsem, jak hýbe se rty a něco říká, ale nerozuměl jsem co a pak byla pryč.

„Loui?!“ zmateně jsem zamrkal, když mi do očí bilo sluneční světlo. Prohrábl jsem si rukou vlasy a otočil se na Katie, ta ale ležela přesně tak, jako v noci. Co to bylo? Sen? A co to říkala o Tomovi? „Loui?!“