War Of Brothers (CZ)

WOB - 23. Díl > Cink cink.

Seděla jsem na gauči, schoulená do klubíčka a přikrytá dekou, zatím co Kol za mnou telefonoval. Hádala jsem, že s Tomem, ale ten, kdo přišel, mě překvapil.

„Jak je jí?“ rozeznala jsem ten hlas okamžitě. Vždy bych ho rozeznala – Louis. Natočila jsem se tak, abych viděla na Kola i na něj. Louis se ke mně přiřítil hned, co mě spatřil. Posadil se vedle mě.

„Jo, zeptej se jí přímo.“ Rozhodil rukou Kol a zavřel za ním dveře. Podívala jsem se na Louise.

„Jsi v pořádku, Kat? Jak se cítíš?“ Zmateně jsem se otočila na Kola, pak na Louise.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se naprosto zmateně. Louis si vyměnil stejný pohled s Kolem, který si k nám přisedl.

„Víš, Tom řekl, že bys teď měla kolem sebe mít lidi, co tě mají rádi, a není tajemstvím, že Louis patří mezi ně.“ Poohlídla jsem se na oba dva a povytáhla obočí.

„Kat, co se děje?“ zeptal se Louis. Vstala jsem z gauče a přešla naproti nim.

„No kromě toho, že mi nejspíš haraší, podle některých jsem byla posedlá duchem své matky, zameškala jsem školu a  všichni kolem si myslí, že mě máš ..“ při tom jednom slovu, jsem se sekla, „rád, tak celkem nic se neděje.“ Pokrčila jsem rameny a pohlédla ven z okna na zahradu. Louis si vyměnil všetečný pohled s bratrem, který vstal a přešel ke mně.

„Udělal jsem zle, když jsem zavolal Louise?“ pohlédla jsem na něj, pak na Louise. Rezignovaně jsem se nadechla a posadila na bobek u protější zdi, vedle televize. „Ne, jen ..co ta ruka?“

„Ruka?“ zeptal se konečně po dlouhé pauze Loui. Oba dva jsme se na něj otočili. Kol mu to zřejmě neřekl.  Nehodlala jsem se do toho vměšovat, takže jsem jen koukala na bratra, jak mu to obratně vysvětluje. Každý normální by mu to nevěřil a práskl za sebou dveřmi, Louis však ne. Tvářil se dokonce, tak, že mu to doopravdy věří, tedy mě. Kol totiž tu ruku neviděl a ani postavu, která by tam byla se mnou, ale já nejsem blázen. Nebo jsem?

O další hodinu později jsme seděli u stolu, zatím co Kol dělal čaj, no já byla všude možně, jen ne v kuchyni. Mé myšlenky lítaly od jedné věci k druhé. Nedokázala jsem si vybavit jaké to bylo, když jsem měla v sobě údajně matku, dokonce jsem si nevybavovala ani své hnusné chování na lidi v mém okolí. Jak jsem tak přemýšlela, najednou mi přes záda přejel tolik známý studený větřík. Zarazila jsem se a pomalu otočila hlavu, zda tam náhodou něco, nebo někoho neuvidím, ale jen co jsem to udělala a nic tam samozřejmě nebylo, začala jsem se cítit jako naprostý šílenec. Od doby, co Tom začal šířit řeči o duchoch, je můj svět vzhůru nohami. A to doslova. Byla jsem ráda, že je tady Louis, ale něco uvnitř mě, tu chtělo Marcela. Víc, než cokoliv jiného. Podvědomě jsem věděla, že Louisovi nemůžu říct vše, co bych chtěla říci jemu. Pořád tu byla má část, která mě před Louisem varovala, za to u Marcela mi dávala zelenou. S ním jsem si byla téměř jistá, že ať už mu povím cokoliv, zůstane to u něj.

Nenápadně jsem zvedla pohled na Louise, který si zrovna bral hrnek od Kola, poté jsem se zaměřila na Kola, který si zrovna přisedl se svým hrnkem čaje. Co když mi ani on nerozumí, a jen se tváří tak, abych byla v klidu? Co když mě vlastně ani nechce doma a jsem mu jen na obtíž? Co když jsem byla na obtíž i našim a ta nehoda je vlastně vysvobodila? Semkla jsem víčka k sobě a zakroutila hlavou, abych tyhle myšlenky vypudila z hlavy. Oči jsem otevřela, ale myšlenky tam pořád byly.

„Katie, zítra začíná zase škola, tak mě napadlo, že bys mohla ..“ začal Kol, ale skočila jsem mu do řeči.

„Půjdu do školy s Marcelem jako vždy. U náměstí potkáme Monu a pak všichni tři odejdeme do školy.“ Pohlédla jsem na oba dva. Zřejmě byli dost zaskočení. „To, že si nevybavuju, co se se mnou dělo, když jsme se vrátili, ještě neznamená, že jsem nemocná a neumím se o sebe postarat nebo dokonce dojít do školy. Zvládnu to a nechci svůj život měnit jen proto, že Tom tvrdí, že jde po mě nějaký duch.“

„Katie, ale ono s tebou vážně něco bylo.“ Oponoval Louis.

„Hele,“ nadechla jsem se. „to, že jsi byl se mnou, když jsem viděla, jak má biologická matka skočila z útesu, neznamená, že mezi náma něco je. Loui, ty jsi ..jiná liga. Mám tě ráda, ale nejsem si jistá, jak a už vůbec si nejsem jistá, že bych byla schopná se do tebe neza..“

Všichni jsme se otočili směrem k hlavním dveřím, odkud se ozval zvonek.

*Marcel P.O.V.*

Byla neděle, takže jsem byl celou dobu zalezlý doma, dokud se neozval zvonek. Samozřejmě jsem byl sám doma – máma byla v práci i v neděli a bratr někam zmizel asi před hodinou, takže jsem šel otevřít.

„Ahoj, Marci.“ Usmívala se na mě Mina, když jsem otevřel. Usmál jsem se nazpátek a pootevřel dveře víc, aby mohla vejít.

„Ahoj, pojď dál.“ Zavřel jsem za ní dveře a otočil se na ni. „Co tady děláš? Em, promiň, dáš si něco?“ usmíval jsem se jako sluníčko, ale já byl prostě rád, že nebudu doma sám a navíc jsem měl rád i Minu.

„Čaj, děkuju.“ Přikývl jsem a šel jí to do kuchyně připravit.

„Prosím,“ pousmál jsem se, když jsem se vrátil i s hrnkem čaje a podal jí to. S úsměvem si ho vzala a oběma rukama jej objala, zřejmě bylo venku zima. No jo, už se blíží prosinec a za chvíli Vánoce a Vánoční ples.

„Marci, nevíš něco nového o Katie? Mě nějak nebere telefony.“ Postěžovala si, když už si zřejmě zahřála ruce. Kouknul jsem na ni a zakroutil hlavou.

„Kat, se mi též neozývá, ale potkal jsem nedávno Kola a prý teď s Tomem se jí snaží pomoct, včera vlastně měla mít poslední sezení nebo co, aspoň tak jsem to slyšel.“ Mina jen přikyvovala a pousmála se.

„Tak aspoň, že tak. Byla jsem docela nervózní, když jsem o ní nic nevěděla. Chtěla jsem se zeptat tvého bratra, ale pořád ve škole je obklopen těma svýma gorilama, jeden by se i bál vůbec na něj pohlédnout.“

„No já raději na něj ani nekoukám, od té doby, co se to stalo, jsem s ním nemluvil. Nějak nemáme o čem.“ Mina odložila hrnek, což znamenalo jen jediné. „Ne, prosím nesnaž se mě přesvědčit, že bych se měl s ním bavit, už to zkoušela máma a nepomohlo. A svým časem i Katie a taky to nepomohlo.“

„Fajn, nebudu. Jen Kat má na pomo bratra, to ty též. Jen chci říct, že kdybych měla sourozence, byla bych ráda, že si mám s někým o tom vůbec promluvit. Nic víc.“ Usmála se, vzala do rukou svůj hrnek a dopila svůj čaj.

„No nebudu rušit, už půjdu, stejně musím ještě na nákup.“ Vstala, v tom momentě mě něco napadlo.

„Vadilo by ti, kdybych šel s tebou? Stavil bych se u Katie a zjistil, co a jak, pokud mi ovšem nepráskne s dveřmi.“ Usmál jsem se na ni a vstal. Když přikývla, můj úsměv se rozšířil ještě víc. Vyběhl jsem schody, abych si vzal kabát a zase se vrátil. Mina už byla nachystaná, stačilo jen vyrazit.

___________________________

Moc se omlouvám, že v pátek nebyl díl, ale já se balila a řešila věci na pobyt v Anglii, takže mě to omlouvá.

Omlouvám se za zpoždění, ale dřív se k tomu nedostanu. Budu se to snažit přidávat, jak nejdřív budu moct, takže ruším podle všeho dobu, kdy to budu přidávat tudíž 18:00, ale dny zůstavají stejné, jen čas nebudu psát, protože nevím, kdy to budu stíhat.  

Jinak přeji krásný  zbytek dne a zítřejší den  z Londýna <3