War Of Brothers (CZ)

WOB - 44. Díl > Nemyslím si, že se hodlá vrátit.

Vlítla jsem do domu, ani jsem nestačila zabouchnout dveře a už se z kuchyně vyřítil Kol.

„Stalo se něco? Niall ..“
„Teď ne, Kole.“ skočila jsem mu do řeči a vyběhla rychle schody do svého pokoje, dřív, než se začne vyptávat.

Jen se však i druhé dovřely, bráška už mi klepal na dveře. Protočila jsem panenkami a snažila se ten otravný zvuk ignorovat. Klekla jsem si u postele na všechny čtyři a sehnula se, abych mohla vytáhnout ze své tajné skrýše mou tajnou zbraň. Pousmála jsem se, když jsem z malé dřevěné skřínečky, vytáhla starou a už prachem usedlou knihu.

Více než kniha, to byl deník mé matky. Pravé matky. Byly v něm dopisy, co mi zanechala, kde popisovala, co vlastně jsem, proč se mě vzdala. Naposledy jsem tuhle skřínečku otevřela, jakmile jsme se s Louisem vrátili z Lancashire. Od té doby se vlastně můj dosavadní život naprosto změnil a já začala vídat duchy.

Na okamžik jsem se zarazila. Až teď mi došlo, že můj poslední duch, kterého jsem viděla, byl Zayn. Je to už doba, co jsem viděla jiného ducha, než jeho, což je divné, není?

„Katie?!“ vzbudil mě až Kolův naštvaný hlas a stálé bušení na dveře. Protočila jsem panenkami, vstala, položila skříňku na postel a otevřela dveře, kde se na mě okamžitě zamračil můj starší bráška.

„Ano?“
„Co se děje?“ zeptal se okamžitě a vlezl dovnitř. Jen jsem mírně rozhodila rukama a dveře zavřela.

„Niall je ..naživu, zatím, není mrtvý.“ Kol se na mě otočil s dost naštvaným výrazem.
„A tu skříňku tu máš vytáhlou jen tak? Katie, co se děje?“ zopakoval svou předchozí otázku. Moc dobře jsem věděla, co s ní myslí, ale bylo tu velký otazník. Nad celým mým životem byl obrovský otazník a ani já sama neměla odpovědi, ale za to jsem věděla jistě, kdo je má.
„Čím méně víš, tím to bude pro tebe lepší.“ odpověděla jsem místo vysvětlení.
„Katerino Mikaelsonová, okamžitě mi řekneš, co se děje, co zase vymýšlíš a nebo ..“
„Nebo co?“ skočila jsem mu doprostřed věty a rozhodila rukama, tentokrát naštvaně. „Vyhodíš mě z domu? Zamkneš mě tu? Nejsem tu v bezpečí, Zayn si může chodit kam se mu zlíbí, Niall umírá, kvůli mně a Louis se na mě dívá jakoby to byla jen a jen má vina a ..“ odmlčela jsem se. „a taky, že je. Neměla jsem ty dopisy tehdy číst, vůbec jsme neměli jezdit do Lancashire a nikdy jsem neměla pátrat po mé matce. Všechno jsem posrala.“

„Zlato..“ Kolův hlas změkl. Když jsem s pohledem upřeným na podlahu spatřila, jak se přibližuje, couvla jsem. I hned se zastavil.
„Ne, Kole, tohle je jen moje vina, můj osud. Napravím to a vím i jak, teda myslím si to, jen ..potřebuju abys mi věřil a v žádném případě o ničem z toho,“ ukázala jsem na krabičku, kterou jsem si posléze převzala z postele a vložila do rukou. „ neříkal. Nikomu. Prosím.“

Viděla jsem, jak jedna jeho část souhlasí, za to ta druhá odmítá a bouří se. Mlčky jsem čekala, která jeho část vyhraje, ale dlouho se nic nedělo. Jen na mě mlčky koukal, až pak. Zhluboka se nadechl, přerušil těch pár metrů mezi náma a objal mě, jakoby se loučil. Loučil navždy.

Pevně jsem ho objala, opřela jsem se bradou o jeho rameno a semkla víčka k sobě i se rty, které udělali jednu tenkou čáru. „Vrať se mi, prosím. Udělej cokoliv, jen .. jen se mi vrať celá. Jsi vše, co mám, Kat.“ cítila jsem, jak mi na záda dopadlo něco studeného. Nemusela jsem být Einstein, abych zjistila, co to je. Ta samá tekutina se už hromadila i v mých očích, akorát s tím rozdílem, že já stále dokázala zadržovat slzy – on ne.

Přikývla jsem a podívala se na něj.

„Nikdy nikdo neměl lepšího brášku, než mám já, Kole.“ Na okamžik se na jeho tváři objevil úsměv, čemuž jsem se pousmála. „Zavolám až dojedu,“ jen přikývl a nechal mě odejít, bez dalšího slova.