War Of Brothers (CZ)

WOB - 19. Díl > Někdy je lepší, nic nevědět.

Už při první myšlence, když jsem viděla polorozpadlý barák, co měla být hospoda, jsem měla couvnout. Neudělala jsem to, místo toho jsem šla pořád za Louise. Těsně předtím, než jsem otevřela dveře, jsem zahlídla u rohu budovy postarší ženu v černém. Obličej jsem neviděla, měla ho zahalený, ale husina mi naskočila teda pořádná.

„Katie? ..Kat.“ zamrkala jsem, abych se dostala z transu a pohlédla na Louise, který stál s nataženou rukou a pousmál se. „Dobrý?“

„Ano,“ pousmála jsem se, otočila jsem se tím směrem, kde stála ta žena, ale už byla pryč, až pak jsem přijala jeho ruku a oba jsme vešli do hospody.

Všichni se jako na povel otočili na nás dva, polkla jsem, když mi došlo, že všichni vypadají tak nějak ..strašidelně. Louis to musel vycítit, protože jeho sevření zpevnilo a šli jsme k baru.

Louis se začal vybavovat s barmanem, zatím co já zkoumala dění kolem, když mi spočinul zrak na skříňce s různými výstřižky novin. Přimhouřila jsem oči a vydala se k ní, ji prozkoumat. Bylo to jako neviditelné lano, co mě k tomu táhlo, až později mi došlo proč.

Zkoumala jsem fotku po fotce, ústřižek z novin po ústřižku, když jsem se zarazila na jedné z fotek. „Loui? ..Loui?!“ zvýšila jsem hlas, když mě poprvé zřejmě přeslechl. Do chvilky byl u mě, jen jsem ukázala na fotku za sklem. Stačil mu jeden pohled, než pochopil.

„Promiňte, kdo to je?“ zeptal se barmana, který už taky stál u nás. Barman se podíval na fotografii, pak na nás dva.

„To je místní ..em, jak  ji jen nazvat ..“ zamyslel se. Přišlo mi, že to zbytečně protahuje. „je šílená, tvrdí, že jí vyrvali z náruče její vlastní dítě a potom se z toho nikdy nevzpamatovala.“

„Vyrvali?“ otočila jsem se na něj se zděšeným výrazem.

„Ano, slečno, tak to teda tvrdí ona.“ Pokrčil rameny barman a chtěl odejít, rychle jsem mu sáhla na rameno. Otočil se.

„Kde ji můžeme najít? Je stále tady? Bydlí tu někde?“ začala jsem na něj naléhat.

„Kat,“ zamrkala jsem, když mě zarazil Louisův hlas, abych se dál už nevyptávala.

„Zkuste to za městem, u rybníka je úzká cestička podél něj, která vede přes les k takové chajdě.“ Než jsem se nadála, barman už byl pryč. Otočila jsem se zpátky na fotku.

„Vypadá přesně jako ty, tedy až na ty vlasy.“ Přikývla jsem.

„Pojď, musíme jít k té chatrči, třeba ji tam najdeme.“ Nečekala jsem na jeho odpověď a vydala se k autu.

 Vystoupili jsme u rybníku, přesně jak říkal barman.

„Kat, mě se to nějak nelíbí, vydat se do lesa, jen proto, že nám to poradil nějaký divný barman.“ Pohlédla jsem na něj s úsměvem.

„Jednoduše přiznej, že se bojíš, Tomlinsone.“ Louis se zašklebil a vydal se po cestě, kterou nám popsal barman.

Jakmile jsme šli lesem už snad dvě hodiny, Louis začal zkoumat svůj mobil. Začal s ním mávat ve vzduchu, aby našel signál.

„Nic?“ jen zakroutil hlavou. „Třeba nás sežere vlk jako Červenou Karkulku.“

Louis se uchechtl, „nevypadá tenhle les na to, že by tu žilo cokoliv, natož vlk, co by zrovna nás dva sežral.“ Protočila jsem oči.

„Jen vtip, copak neznáš vtip. Uznávám, že ty tvé vtipy bývají zábavnější, kdybys nějaké říkal, ale ..“ zmlkla jsem, když zvedl ruku na znamení, abych byla zticha. Trochu jsem se zamračila, protože na něco koukal. Popošla jsem k němu, abych viděla, co to je. Usmála jsem se, když jsme před sebou viděli chatrč. Udělala jsem krok dopředu, když mě jeho ruce na pasu zatáhly zpátky. Zmateně jsem se na něj podívala.